© facebook interpreta
Martin Višňa - Výborná deska se smůlou na sourozence (8/10)
Vztah k interpretovi: Jedna z nejoblíbenějších zahraničních kapel. Nová deska Green Day je pro mě drobným zklamáním. Obsahuje sice všechno, co by dobré album obsahovat mělo, tedy bezchybný zvuk, kvalitní muzikantské zpracování, aspoň náznak duše, hitový tah a žádnou vaty, ale v případě "21st Century Breakdown" platí lidové rčení o opakovaném vtipu, neboť novinka až moc nápadně připomíná předchozí kousek "American Idiot", a to snad ve všech ohledech. Vítězné tažení Idiota z reproduktorů do sluchovodů ovšem zůstává nepřebito, na kousky jako "Christian‘s Inferno", "Peacemaker" nebo snad nejlepší píseň celé desky "Viva la Gloria" ale něco světla zbývá, i když idiotský stín pohltí i rozšířený nástrojový arzenál a širší písničkový záběr. Na druhou stranu je písňopis Green Day už z dálky poznatelný a přitom ještě dokáže skrývat u těchto kalifornských raubířů nepoznané - například až muzikálový nádech "Little Girl", který se ale vůbec netváří vyčpěle. Světlo světa zkrátka spatřila vysoce nadprůměrná deska, která má ale tu smůlu, že její starší bratříček byl ještě o něco lepší. Katka Guziurová - Cukrová vata (7/10)
Vztah k interpretovi: Zasekli se někde mezi škatulkami Srdeční záležitost a Oblíbená skupina. Paradoxně jak všichni milovali idiota, já jím téměř opovrhovala a hledala zalíbení ve starších deskách. Stejně jsem mu časem skočila na lep. A nejinak je tomu s novinkou. Akorát na lep skáču téměř od počátku. Dostávám to, co jsem čekala. Green Day řeší neřešitelné, nebo alespoň se o to pokouší, a polovina zeměkoule jim to baští. Mě nevyjímaje. I když... už to ve mně nevyvolává takový údiv jako u předchůdce. Jen je to vytříbenější a uhlazenější. Nebo spíš už mě to tak neposadí na pozadí. Už v tom necítím tak velké rebelství a odvahu riskovat, ale hru na jistotu. Pilotní singl "Know Your Enemy" jsem zaslechla poprvé na své pravidelné trase Berlín - Třinec a měla jsem co dělat, abych věčným pobrukováním popěvku nezprudila všechny spolucestující. Singl mě navnadil a na desku jsem se začala třást jak dítko na cukrovou vatu a stejně jsem si připadala i při poslechu. Vaty se po pár zaboření přejíte, s deskou je to zrovna tak. Ale stejně, i když víme, že nás z vaty posledně bolelo břicho, stejně si ji zase dáme - přece jen "Restless Heart Syndrome" nebo "East Jesus Nowhere" mi za to stojí. Ondřej Michal - Z lehce nadprůměrného pop-punku do šedošedé rockové nudy (5/10)
Vztah k interpretovi: Nikdy jsem nechápal, co na nich všichni vidí. Vždyť je celá řada mnohem zajímavějších kapel.
© myspace.com/greenday
Vztah k interpretovi: I když mě už od "Insomniac" až na pár výjimek nebaví, nepřestal jsem je sledovat a pořád je považuji za svou oblíbenou kapelu. Jsem jedním z těch, které "American Idiot" nebavil. V porovnání s prvními třemi alby těchto neopankerů nemám důvod, proč jej poslouchat. "Idiot" jen znovu opakoval, pro změnu s pompou rockové stadiónovky, ty chyby, kterými trpěly desky od "Insomniac" dál (variace na pár tříakordových skladeb, z nichž už dávno vyprchala energie, obalená konzervativními a lacinými klišé). S novou deskou je to ještě o něco horší. I když se Billie Joe Armstrong a spol. stále umí odvázat, bavit se muzikou a vydávat alba srovnatelná s těmi prvními (myslím na loňskou bokovku Foxboro Hot Tubs), s Green Day jako by mu šlo spíš o plné koncertní sály, rotace v rádiích a oslovení dalších posluchačů. V důsledku toho ztrácejí bezstarostnost, jsou příliš vážní, usedlí a svázaní sebou samými. Když před lety nahráli poprvé "Insomniac" a poslechli si výsledek, celý materiál zahodili a vše přehráli znovu v o kus rychlejším tempu. To samé měli udělat teď a navíc polovinu věcí zahodit. Výsledek by možná nebyl tak pompézní a nafouklý, mohl být ale uvolněnější. Takhle však nemůže vedle "Dookieho" nebo "Kerplunku" obstát. Václav Trávníček - "Do you know your enemy?" Green Day ho neznají (5/10)
Vztah k interpretovi: Klasický model posledních let: Skrze "American Idiot" jsem se dostal ke všem předchozím deskám a vybudoval ke skupině víceméně pozitivní vztah. Řečeno s Cimrmanem: při poslechu "21st Century Breakdown" se u mě střídaly dva prvky. Prvek očekávání a - prvek zklamání. Předchozí "American Idiot" nastavil laťku poměrně vysoko a přestože měli Green Day na jeho následovníka skoro pět let, úrovni desky s granátem na obalu se nepřiblížili. Po skladatelské stránce došly (ač si to kapela rozhodně nepřizná) nápady a v textové rovině se víceméně mlátí prázdná sláma. Optikou jalového "21st Century Breakdown" však nevychází z hodnocení moc dobře ani "American Idiot". Vymezit se proti Bushovi a jeho politice bylo snadné. Když však měl Billie Joe Armstrong a spol. zapojit víc invence a najít si "nového nepřítele", někoho, proti komu je třeba se vymezit znovu, už se to nepodařilo. "Do you know the enemy?" ptají se Green Day v pilotním singlu, ale z desky vyplývá, že sami ho neznají. Nepodařilo se jim ho nalézt, a proto songy kuklí do hávu obecných frází o špatnosti systému. Pro mne je to málo a jestliže si chci uchovat pozitivní dojem z "American Idiot" jakožto nejlepší desky kalifornské trojice, novinku si víckrát do uší nedám.
Album: Green Day - 21st Century Breakdown
Průměrné hodnocení: 6,0/10
Celkový čas: 69:08
Skladby: Song Of The Century, 21st Century Breakdown, Know Your Enemy, ¡Viva La Gloria!, Before The Lobotomy, Christian's Inferno, Last Night On Earth, East Jesus Nowhere, Peacemaker, Last Of The American Girls, Murder City, ¿Viva La Gloria? (Little Girl), Restless Heart Syndrome, Horseshoes And Handgrenades, The Static Age, 21 Guns, American Eulogy (Mass Hysteria, Modern World), See The Light
