K hardcorové subkultuře se, kromě hudby samotné, zpravidla váže celá řada dalších hnutí a aktivit. Jinými slovy, málokdy jde pouze o muziku, ale například i o boj za práva zvířat, upřednostňování bezmasého způsobu stravování nebo relativně radikální hnutí Straight Edge. Parta Onset je příkladem, že ne všechno musí být povinně označkované písmenem "X" na hřbetu ruky nebo jiným "ideovým" kontextem.

Přestože se o moravských nedá mluvit v souvislosti s vrháním molotovových koktejlů na limuzíny amerických diplomatů, drobné revolty se kapela přesto neubrání. Asi nejlépe to je vidět ve skladbě "Black Hawk Down". V ní svůj postoj k zahraniční politice Spojených států dávají poměrně jasně najevo. Za panování estabilishmantu Bushe mladšího by se s kapelou nedalo než souhlasit. Dneska podobné narážky vyznívají lehce vyčpěle. Ostatně když už je řeč o textech, nemohu si odpustit drobnou poznámku. Máloco působí fádněji, než střídání češtiny s angličtinou. Jako by muzikanti neměli jasno v tom, ke které variantě se přiklonit. Ovšem texty naštěstí nejsou jedinou zbraní, kterou Onset disponují.

Kde pokulhávají texty, situaci celkem úspěšně zachraňuje hudební složka. Ta je sebevědomá a poměrně přesvědčivá. Ke zmíněnému hardcoru kapela přihazuje po troškách nu-metal či crossover. Onset nejsou žádní začátečníci a tady je třeba říct, že to je znát. Do zvuku sekaných kytarových rifů a basového bublání drobí rozemleté střípky melodií, které dohromady tvoří výbušnou směs, před kterou žádné ucho nemůže být v bezpečí.

Co však albu chybí, je trocha vstřícnosti směrem k posluchači. Kdyby se délky písní nepohybovaly nad "kritickou" hranicí tří minut, bylo by všechno v pořádku. Delší časy totiž skýtají víc prostoru, než je kapela schopna smysluplně naplnit. Takhle je energie zbytečně rozmělněná a vzniká příliš mnoho hluchých míst. Výsledný dojem dvakrát neposiluje ani projev Dr. Kevina. Z hrubého chrapláku se podle mého názoru příliš často sune do hlasových poloh jako vystřižených ze zlaté éry heavy metalu. To vše má pak za následek stále častěji se ozývající pocit nudy, hlavně ve druhé polovině alba, a stále častější hledání záchrany u tlačítka forward.

Stejně jako na předchozích albech, tak i na tom letošním Onset dokazují, že to poslední, s čím si lámou hlavu, je definice jejich stylu. Sami se označují za heartcore a při poslechu "One Nation Under God" jim tohle označení nezbývá než odkývat. Jenom je škoda, že to bude kývání zbytečně dlouhé a místy poněkud křečovité.