Mrazivé zimní ráno. Majestátné vrcholky hor svírá mrtvolně bílé ticho. Blankytně modrá obloha se vznáší nad mohutnou klenbou sněhu. Čerstvě napadaný prašan oslepuje křišťálovým třpytem. Jeho neporušený povlak přitahuje pozornost. Ticho se rozestupuje. Je vystřídáno šustivým zvukem nabírajícím na intenzitě. Zvukem, který vydává snowboard plující po povrchu sněhové pokrývky. Osamělý jezdec. Tak nějak by možná vypadal snímek, který by o svém zamilovaném sportu natočil Patrick Daughters. Věděl by, o čem je řeč, sám totiž vyměnil prkno za kameru. A vydal se studovat na filmovou školu - Walt Whitman High School.

Zakončil ji jako tvůrce tří oceňovaných krátkých filmů, byl považován za nadějnou filmařskou krev. Jenže místo celovečerního filmu Daughters sběhnul k hudebnímu videu a reklamě. Ke klipům se dostal v roce 2003 přes přátelství s Karen O, zpěvačkou kapely Yeah Yeah Yeahs, pro kterou pak v průběhu dalších tří let natočil čtyři klipy. Největší úspěch přišel hned zkraje jejich spolupráce - videopodoba songu "Maps", nedávno New Musical Expressem označeného jako: "the best alternative love song of all time", se stala se čtyřmi nominacemi černým koněm MTV Music Video Awards 2004. Pro Daughterse se stal tento klip paradoxně břemenem.

Yeah Yeah Yeahs - Maps

Snímek má sám o sobě vcelku jednoduchou premisu a obsahuje několik poznávacích znaků celé tvorby Patricka Daughterse. Zpěvačka s kapelou za zády vystupuje před nepočetným publikem volně rozmístěným na židlích po tělocvičně. Slyšíme pokyny režiséra. Spustí se playback. Světlo zářivek vystřídá tma s barevnými filtry reflektorů - inspirováno emocemi v textu. Kamera jen letmo zabloudí do publika, aby především sledovala postupně slzící tvář Karen O. Když píseň skončí, nechává obraz ještě doznít pocity.

Precizní obrazové zpracování, čistá práce. Ta se zalíbila nejen hudebním stanicím, ale také dalším interpretům, kteří začali režiséra žádat o spolupráci. Dominantním obsahovým prvkem se tak pro část následující Daughtersovi tvorby stává průzkum bariér mezi divákem a interpretem. Nezanedbatelným vizuálním komponentem je pak hra s osvětlením od reflektorů po ohňostroje.

Základní obsahový rámec zůstal téměř totožný i v černobílém snímku pro Secret Machines. Ovšem na rozdíl od předchozí ukázky má hlavní slovo publikum, uvnitř kterého se rozehrávají drobné epizody. Nejen stopáží přesahuje "Lightning Blue Eyes" parametry videoklipu. V naznačených vztazích a ději je patrný určitý psychologický background postav a jejich motivů. Daleko spíše tak klip působí jako filmový výsek.

Secret Machines - Lighting Blue Eyes

Videoklip pro Secret Machines má za rok vzniku číslovku dva tisíce šest a pro Daughterse to byl vskutku přelomový letopočet. Zatímco za tři předcházející roky natočil deset klipů, tentokrát jich za jeden stihl osm. V jeho případě však kvantita nepohřbívá kvalitu. Jako by konečně ze sebe dostal stigma prvního úspěchu. Nebojí se experimentovat s formou i s obsahem, když po vzoru "Matrixu" zkoumá realitu světa okolo nás. Becka nechává v klipu "Nausea" procházet živoucím městem (samozřejmě nočním), aby se v závěru ukázalo, že se jedná o kulisy. Albert Hammond, Jr. zemře při nehodě, ale jeho duše putuje světem dál až do chvíle, kdy ho napadne po vzoru Ježíše vstát z mrtvých. To se mu sice povede, ovšem s odkazem na slavný videoklip Chrise Cunninghama "Afrika Shox" pro Leftfield mu postupně odpadávají končetiny. Realitu viděného jemně nabourává také v dalším kolečku spolupráce s Yeah Yeah Yeahs - "Turn Into".

Zatímco Daughtersovu kariéru nastartovala spolupráce s Yeah Yeah Yeahs, o její oživení se postaralo seznámení s hvězdou ze Sezamové ulice, se zpěvačkou Feist. Výsledkem jsou čtyři společné videoklipy, nominace na cenu Grammy a především další režisérův vzestup mezi videoklipovou a reklamní smetánku. Oba přiznávají, že setkání to bylo z ranku těch osudových.

Vzdáleně je možné ho přirovnat k jiné podobné dvojici: Michel Gondry a Björk. A podobnost to není jen čistě náhodná. První videoklip, který Patrick Daughters s Feist spáchal, šlo o skladbu "Mushaboom", je příkladem stejné čiré dětské hravosti a fantazie jako Gondryho kousky. Ale teď pozor: pro všechny české vlastence má toto video největší hodnotu ve své lokaci, neboť se natáčelo u nás.

Feist - 1,2,3,4

Připomeňme si ovšem nejúspěšnější kousek Daughterse a Feist, který vznikl v roce 2007 a okamžitě na sebe strhl vlnu pozornosti. Nejedná se přitom o žádný obsahově či postprodukčně náročný počin. Stejně jako v případě "Maps" zvítězila jednoduchost a hlavně preciznost provedení, námět přinesla sama Feist. Vzpomněla si na své účinkování mezi tanečníky při ceremoniálu k zahájení olympijských her v Calgary, když jí bylo dvanáct, a chtěla si ho zopakovat. Tentokrát předvedla s barevně odlišenými tanečníky před kamerami choreografii, která si okamžitě podmanila svět. Videoklip si připsal vítězství v britských CADs Music Vision Awards, nominaci na Grammy Awards a samotný song "1,2,3,4" označil časopis Time za druhý nejlepší pro rok 2007. Nutno podotknout, že na popularitě mělo velký podíl také angažmá písně v reklamě na iPod. Jenom pro pořádek, první ve zmíněné anketě skončila Amy Winehouse s "Rehab".

Ještě jeden společný videoklip se dočkal podobného ohlasu. Na přelomu roku 07/08 představili obrazovou podobu singlu "I Feel It All", v které zpěvačka řádí uprostřed ohňostroje. Jedinečnost videoklipu spočívá nejen v synchronizované akci vybuchujících rachejtlí a melodie písničky, ale také v mistrovské disciplíně Patricka Daughterse: v dlouhých, střihem nepřerušovaných záběrech. On sám k tomu říká: "Existuje několik důvodů, proč používám dlouhé záběry. Za prvé je to snadná postprodukční úprava, protože, abych byl upřímný, střih není moje oblíbená část filmařské práce. Za druhé, je to technická náročnost, která dělá průběh natáčení zajímavější. A za třetí, myslím, že většina hudebních klipů trpí nadbytkem střihu a neopodstatněných záběrů."

Liars - Plaster Casts Of Everything

Jestliže videoklipy pro Feist vycházejí z naturelu zpěvačky a svou bezstarostností či roztančeností mohou působit až křečovitě, následující ukázka z Daughtersovy tvorby má mnohem blíže k atmosféře klipu "Wrong" od Depeche Mode. Čtyři minuty dlouhá noční můra s šíleným řidičem je jeho malou předzvěstí, za tu první se dá považovat již zmíněný krátký a notně temný film "Unloved", který Patrick natočil během studií (odkaz zde). Byl to právě následující videoklip, díky kterému přišla zakázka pro Depeche Mode. Až uvidíte, pochopíte proč:

Než však šokoval s "Wrong", přišel Daughters s videoklipem, který se od jeho ostatních kousků odlišuje výtvarnou stylizací vytvořenou Marcelem Dzamou. Pro Department Of Eagles natočil s jeho pomocí vskutku hrubozrnné satirické dílko "No One Does It Like You". Přestože podobné znaky vykazoval už jeho dřívější alegorický videoklip pro The Shins, až nyní dotáhl Daughters svůj černohumorný pohled na svět k dokonalosti.

Department Of Eagles - No One Does It Like You

A pak už všechny ohromil snímkem k písni Depeche Mode "Wrong". Co stojí za jeho úspěchem? Patrick Daughters se nechal inspirovat atmosférou filmů Davida Finchera, konkrétně scénou ze snímku "Hra". Na jejím půdoryse vytvořil scénář, který kopíruje postupy dlouhometrážních filmů s dvěma body obratu: auto není opuštěné a řidič prosí o pomoc policisty. Kapele nechal pouze roli statistů. Výsledek je dostatečně znám, a tak snad jenom malé upozornění na drobnou nesrovnalost: zhruba v čase 02:48 pohled z boku, řidič se snaží uvolnit ruce a přitom mu sako sjede z ramene, při navazujícím předním pohledu ho má ale v původní netknuté poloze. Ještěže víme, jak Daughters nemá střih rád...

A nakonec tedy to, proč o tom píšeme...

Depeche Mode - Wrong