Další pokračování seriálu o oblíbených deskách se věnuje legendám, pracovitým "bláznům" a kapele, která si změnila název. Johnny Cash a slovenská Zóna A jasně spadají do první kategorie. Kouzelníkem z druhé linie je Will Holland a partu uzavírají Panic! At The Disco, tentokrát tedy bez stylových omezení.
Johnnyho Cashe měl vždycky rád můj táta. Jako dítě jsem byl ochotný akceptovat jeho country kousky, ale s přibývající pubertou jsem se odkláněl zcela jiným směrem - k punku, indie scéně nebo rockovému mainstreamu. Cestu zpět k fantastickému Cashovu hlasu plnému skutečného prožitku jsem se dostal až o mnoho let později a prvotním impulsem byla zvědavost, jak dopadly předělávky mých oblíbených věcí jako "The Mercy Seat" od Nicka Cavea (na rovinu - tady mám originál podstatně raději) nebo "One" od U2 (a to je skutečné mistrovství, Cash píseň fantasticky odlehčil a zbavil ji původního patosu). Deska "Solitary Man" mě uchvátila, pohltila a přivedla nejdřív k ostatním kouskům ze série "American Recordings" (třeba k fantastické předělávce Cohenovy "Bird On A Wire" nebo nečekané "Rusty Cage" od Soundgarden) a pak dál k jiným, podstatně klasičtějším nahrávkám. Johnny Cash se pro mě stal nejdůležitějším americkým písničkářem, člověkem, z jehož rozsáhlé diskografie se dá čerpat donekonečna.
Willa Hollanda si člověk zapamatuje už pro jeho obdivuhodné pracovní tempo. Nestačí mu elektronický pseudonym Quantic (6 alb), raw funková kapela Quantic Soul Orchestra (4 desky) a producentské duo The Limp Twins (1 LP), ale navíc stihl v Kolumbii, kam přesídlil z rodné Anglie, rozjet dva projekty s tamními muzikanty - jedna deska už je na světě, druhá vyjde ještě letos. A to začal produkovat na přelomu tisíciletí! Jen jestli si v Kolumbii něco neprohání nosem, protože udržet preciznost, jakou všechny nahrávky bezpochyby mají, snad při běžném objemu spánku ani nejde. Chuť na jeho prvotřídní klubový jazz jsem dostal s přicházejícím léto-jarem a balíkem afrobeatových desek, které jsem recenzoval. Chtěl jsem něco ještě svižnějšího s basou spuštěnou níž, kam už fyzika strun (a nemyslím superstruny, astronomové!) hráče z masa a kostí nepustí. Quantic vlastně na počítači simuluje band superborců, kteří hrají chirurgicky přesné breakbeaty za hranicí lidských možností. Afrobeat, latino, funky, house? Jasně, a ještě delikátní soulový vokál hostující Alice Russell nebo oldschool rap od Aspects. Jedna věc mi pořád vrtá hlavou. Kterou aviváž používá při masteringu, že zní i z cédéčka všechny jeho produkce, jako by hrál vinyl?
Je to šest let zpátky, kdy jsem mámě objevila a zabavila z koupelny tužku na oči, do stejné barvy zahalila své jindy blond vlasy a můj šatník nemohl zůstat pozadu. Byla jsem vlastně emo dřív než půlka naší republiky (nejapný pokus o vtip). Frčela jsem si na kapelách typu Coheed And Cambria nebo Jimmy Eat World. Sakriš, ale chtělo to něco nového, invenčního s koukatelným frontmanem! A ani ne pár dní po mém nahlas vyřčeném přání se to stalo! V2 dávala premiéru "I Write Sins Not Tragedies" od Panic! At The Disco (tehdy ještě byli s vykřičníkem) a já měla z toho den, který s emem nemá mnoho společného. Zrodili se mi idolové. Poslouchala jsem tuhle Paniku s takovou intenzitou, že jsem je vlastně po pár měsících už nemohla ani cítit, nebylo to tím, že by na dveře začala ťukat předčasná dospělost, ale spíš tím, že koncert, na který jsem jela až do Stockholmu, stál za starou Belu.
Rok 1989 přinesl gentlemanskou výměnu politických režimů a mně byl jeden rok. Moc jsem to nevnímal, vlastně vůbec. Tento dějinný zvrat jsem ocenil až v období puberty, kdy jsem objevil nejednu kapelu, která za předchozího režimu neměla na růžích ustláno. Na vrchol mého osobního žebříčku vystoupala "Potopa" od Zóna A, v podstatě best of z let osmdesátých. Dodnes si vzpomínám na první krůčky v kytarové hře, kdy jsem se učil úvod z "Chceš si žiť po svojom" tak obskurním způsobem, že to sám nechápu. Tehdy jsem si řekl, že moje kapela musí hrát se Zónou A. Trvalo to necelé dva roky a stál jsem s nimi na jednom pódiu. Pražský Vagón se stal místem mé nejtrpčí hudebnické zkušenosti a já pochopil, že je lepší některé kapely vnímat jen jako fanoušek. Čas vše pečlivě zahladil a já opět vesele skáču pod pódiem, kde řehtá charismatický zpěvák Koňýk své texty ze života. Vážím si jich pro upřímnost a autenticitu. Koneckonců obrovským potěšením mi byl i přístup kapely ke kauze spolupráce s StB. Férové přiznání situace a žádné okliky, výmluvy apod. Věřím jim to, stejně jako jim věřím jejich hudbu.
Cashe jsem objevil nedávno. Bohužel ke Cashovi se musí dospět, nejde to uspěchat, někdo na něho nepřijde nikdy. Mě osobně dostal písní Hurt, od té doby putuju v jeho tvorbě zpět.
Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.
Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Více informacíSouhlasím
