Hrát ve dvou skupinách, z nichž jedna obráží české kluby v docela častých intervalech a ještě k tomu studovat skladbu na konzervatoři, je slušným náporem na čas i návalem povinností na jednoho člověka. Když se pak k tomu ještě přidá smlouva Tata Bojs s velkou firmou (konkrétně Warner Music), roztočí se spirála událostí a povinností, které nemáte, pokud jste koněm ve stáji malého vydavatelství. Rozhovory pro periodika, kterých byste se normálně nedotkli ani s rukavicí. Natáčení klipů, které se u nás nemají kde vysílat. Účast v prazvláštních pořadech. A především ta smlouva na několik alb včetně "best of"! Já bych si připadal docela svázaný. Navíc by mě asi nebavilo být až tím třetím ve skupině, přece jen Mardoša s Milanem Caisem tvoří viditelnější jádro bandu. Možná se takhle i Marek Doubrava cítil. Nebo měl jen pocit, že se mu nedostává času pro osobní život. Výsledkem je, že zpomalil tempo hudebního kolotoče, na kterém se veze. Ten pomalejší biorytmus teď bude představovat skupina Hm…, "Popelka" s výraznou krásou čekající na každého, kdo si ji objeví. Jen těžko se dostane do takové pozice jakou mají Tata Bojs, ale ten neodolatelný poloamatérismu, který z jejich koncertů tryská, ji dělá přitažlivější a přístupnější než na mě místy až moc chladně působící Tata Bojs.

Tenhle trochu zamotaný úvod měl naznačit, že se Marek po pěti letech strávených v Tata Bojs pouští jiným směrem a zanechává za sebou opuštěné klávesy i kytaru. Celá věc probleskla mezi fanoušky kapely někdy před měsícem a chlapci hudebníci se dohodli, že posledním Markovým aktem v barvách "Tatáčů" bude předvánoční koncert v žižkovském paláci Akropolis. A když nebudeme počítat silvestrovské vystoupení v České televizi, jednalo se zároveň o poslední koncert skupiny v tomto tisíciletí. Takže dost lákadel nejen pro věrné příznivce Tata Bojs, ale i pro hudební publicisty a jiné persony spojené s českou hudbou. Možná nebylo ani třeba pestrobarevných plakátů v ulicích matičky Prahy, aby se hudební Mekka Žižkova zaplnila do posledního místečka. Fakt, že se koncert konal právě v Akropoli, je možná překvapivý vzhledem k zalíbení skupiny v multimediálnosti a její slabosti pro Archu, kde se mohou dle libosti vyřádit, co se sestavení scény týká.

Štědrý den za dveřmi, mráz před dveřmi (Akropole), loučení a končení. Spoustu lidí by mohlo napadnout, že atmosféra bude posmutnělá a nostalgická. Ale kluci se snažili už od začátku tuhle náladu zadupat do země a vytvořit svou obvyklou (neobvyklou) show. Pódium pro tuto příležitost tudíž ozvláštňovala řada "elektrárek". Označil jsem si tak pro sebe akvárka s ve vodě se prohánějícími rybičkami, vypouklou přední stěnou fungující jako čočka a nějakými projektory (asi televizemi) promítajícími různé obrázky skrz akvárka. Bylo jich devět uspořádaných do kvádru. Tak to byl ten slíbený bazén; naštěstí jen potencionální. Kdyby se to vylilo, asi by to nebyl jen Markův poslední koncert … .

Bylo asi půl deváté, když se za zvuků nejprve klidných, ale v závěru až pochmurných smyčců, vynořili na pódiu. Oblečeni vcelku normálně se po většinu vystoupení drželi římské zásady, že tři tvoří spolek. Takže žádná bombastická rozlučka se spoustou účinkujících. Tohle pravidla narušila jen Klára Nemravová, tradiční host-nehost, uprostřed koncertu, ale její hudební blok obtékaly dva bloky "čistých" Tatabojs. Začali zostra a ryčná kytara spolu s Milanovými hardcoreovými bicími na čas umrtvily jakýkoli sentiment. I jejich neživý čtvrtý člen sampler-sequencer se činil. Tohle tanečně hardcoreové šílenství odstartované "Podmořskou" trvalo necelou půlhodinku. Všichni hráli jako o život, Milan bušil do bicích jako zběsilý, udržoval výrazný rytmus a zpíval nebo spíše jen dokresloval hudbu svými zkreslenými, zvukově ohlodanými, slovy. Prostě hráli tak, jak koncerty hrají - výrazně tvrdší, energické verze studiových nahrávek. I během tohohle prvního blok, jsem sledoval (tak jako po většinu koncertu) Marka a snažil se něco vyčíst z jeho trošičku zasmušilého pohledu. Nejprve spíš jen tak staticky postával, ale pak se i on zapojoval do poskakování a Mardošových tanečních kreací. Neboť v Tata Bojs se přece nestojí, v Tata Bojs se skáče! Celkově ale musím říci, že mi tahle poloha Tata Bojs nesedí, přijdou mi chladnější, než jaké je mám zafixované v hlavě z dřívějška. Tím ale nepopírám, že to hrají skvěle. Zvlášť samouk Milan se za ta léta hraní vypracoval mezi českou bubenickou špičku. Kromě "Podmořské" nám na rozehřátí zmrzlých údů nabídli i další "nářezovky": "Geometrickou", "Vesmírnou" a hlavně oblíbenou "Toreadorskou otázku".

Po téhle první třetině už nastal čas pro Kláru a její éterický, malebný hlas, kterým příjemně zklidnila rozjetou atmosféru. Byly časy, kdy se mi s Tata Bojs moc nelíbila, ale teď jí začínám přicházet na chuť. S její přítomností se Tatáči dostávají na území obhospodařované kapelami typu Ecstasy of St. Teresa (Honza Muchow, kardinál Richelieu naší hudební scény a producent "Futuretra", na koncertu nemohl chybět) a sluší jim to víc než hudební běsnění. Je to ideální kombinace melodie a rytmu, zvlášť se to podle mě projevuje v křehkých věcech "Maličké" a "Ramínkách". Když už koncert rozkouskuju na třetiny (občas to trochu nevychází), musím popsat i pauzy mezi nimi. Tu první vyplnila Markova prasklá struna na kytaře a rozdání dvou párů památných tenisek (stříbrné a zlaté). Ta další už byla slavnostní. Jen co dozněly poslední tóny "Ramínek", objevil se na pódiu dort a nebyl to dort ledajaký. Měl tvar kytary a nacházelo se na něm pět svíček. Za každý rok strávený u Tata Bojs jedna. Přišlo pak pár Markových slov jako poděkování, Milan s Markem se upřímně objali a jelo se dál. Ovšem už zase hudba jako břitva. Další pán na holení byl Iggy Pop a jeho překopaná "Sickness" v podání Tata Bojs jako "Si kles" byla dalším příjemným úsměvem na tváři koncertu. A co bylo dál? Tři další písničky ohlášené Mardošou jako poslední ("Prométheus", "Kovbojové", "Oba dva"). Potom už nastal překotný útěk z pódia (zabijácká desátá hodina se blížila), aby dali možnost publiku rychle je vytleskat zpátky. Jako přídavek následovalo "Žluté křeslo" (Milan ho odehrál s ježíškovským kulichem, který si vyprosil od nadšeného davu), i přesto, že hlasy vyvolávající "Jaro" byly stále silnější. Mardoša na to vtipně poznamenal, že bychom si ho přáli všichni.

Už to pomalu vypadalo, že se celé představení chýlí ke konci. Milan robotickými pohyby sňal svá sluchátka a začal šplhat jako King Kong po reprobednách. Chvíli se i houpal na zábradlí galerie. Ale své povinnosti dát lidem jejich šlehačku na slavnostní dort se nemohli zbavit. A bylo "Jaro". Všechno rozkvetlo (lidé pohyby a zpěvem, Tata Bojs svou hudbou), ale alergici žádné problémy neměli. Možná jen někteří romantici. Konec jak měl být. Tóny "Jara" nebyly ale těmi posledními, jaké jsme měli možnost ten večer slyšet. Za doprovodu vinnetůovské "theme" z "Pokladu na stříbrném jezeře" (jestli se nepletu, jak by dodal Sam Hawkins) stvrdili Marek, Milan a Mardoša svou imaginární krví věčné bratrství. Poslední dva zmiňovaní pak zamávali Markovi na cestu a vypustili ho tak do světa NeTatabojů. Howgh.

Tata Bojs, palác Akropolis Praha, 21.12. 2000