Doves vždycky patřili mezi moje velké oblíbence. Vnímal jsem je jako takovou nevtíravou alternativu Coldplay nebo chcete-li Radiohead bez větších experimentů. Přišlo mi k nim trochu nefér, že jsou tak v ústraní. Ostatně i jako jiná manchesterská skupina - Elbow. Obě kapely jsou ze stejného města, obě vznikly v podobnou dobu, obě mají na kontě čtyři alba a obě byly na úkor svých kvalitních nahrávek v ústraní. Poslední spojitost Elbow rozsekli minulý rok, když konečně získali Mercury Prize. Doves právě na tenhle okamžik, i přes své dvě nominace, čekají. Na rozdíl od Elbow byla hudba Doves vždycky více o kytarách. Jejich vybrnkávačky na všechny možné způsoby uměly chytnout za srdce i ty, pro které jsou Coldplay parta pro holky. Po jejich čtyři roky starém "Some Cities", kde maloměstskou tematiku zahalili výrazným retro oparem, vydávají album, na kterém poukazují na nestálost. A zvukem se přiblížili spíše prvním dvěma deskám.

Neříkam, že "Some Cities" byla špatná deska, jen mě nedostávala tak jako její dva předchůdci. "Kingdom Of Rust" je někde mezi. To retro panoptikum, které nám v hlavě zůstalo po minulém albu, vymaže hned úvodní song "Jetstream". Imaginární skladba k závěrečným titulkům kultovního snímku "Blade Runner". Na poměry Doves nezvykle elektronická, na druhou stranu lepší úvodní song ještě neměli. Jak názvem, tak zvukem se mi v hlavě asociují New Order. "Jetstream" jako by ztělesňoval nestálost, o které Doves skrze celé album promlouvají.

Tak jako na minulé desce budete i zde nové skladby připodobňovat. "The Outsiders" by se dala považovat za novou verzi "Pouding", "Winter Hill" s trochou fantazie za mutaci "Words", "Spellbound" si zpočátku pobrukuje stařičkou "Sea Song", "House Of Mirrors" mi připomíná "Electioneering" od Radiohead. Doves ale vždycky měli hodně vyvinutej songwriting, opisovat nepotřebují.

Do dvou písní svým umem hrábnul také producent John Leckie, který spolupracoval například s Radiohead nebo The Stone Roses. Jeho oba příspěvky - "Winter Hill" a "10:03" patří k tomu nejlepšímu, co kdy Doves nahráli. I když je "Kingdom Of Rust" veskrze melancholické, najdou se zde i výjimky. Zmíněná "The Outsiders" je spíše nasraná, "Complusion" je takové pozvolné pokračování úvodního tracku "Jetstream". Na co se u Doves vždycky těším, jsou jejich závěrečné skladby. Folková "A House" z debutu, radioheadovská "Caught By The River" z "Last Broadcast" nebo překrásná, kostelní "Ambition" ze "Some Cities". Jejich poslední songy znějí jako hezkej polibek od vaší holky, která odjíždí pryč. "Lifelines" není výjimkou. Jedná se dost možná o jejich nejpopovější věc, u který si zavzpomínáte na písničky Coldplay do roku 2002.

Doves mají svůj charakteristický zvuk, podle kterého je zaručeně poznáte, ale každé svoje album dokáží sympaticky obměnit. Nezaprodávají se výdobytkům doby. Skupiny jako Doves lidé potřebují, ne vždy je nálada na pařby. "Last Broadcast" byla geniální deska, "Kingdom Of Rust" se s ní pošťuchuje. Není z ní cítit, že chce být nejlepší. Je přirozená a časem se možná k "Last Broadcast" přiblíží na minimum.