Pestrobarevný space soul, temný neo-folk, ale také rozjetý taneční rytmus nebo zběsilé kytarové hřmění. Všechny tyto různorodé hudební odstíny jsou pro vás připraveny v dnešním vydání seriálu Co poslouchá musicserver. A videoklipy jsou už samozřejmostí.
© facebook interpreta Hudba nezná hranic, a tak jsem se kvalitní desky space soulu, která by z fleku mohla vyjít třeba na
Stones Throw, dočkal z Řecka. Zpěvačka
Sugahspank! (
MySpace.com) si pozornost vyzpívala již koncerty spolu s partou svého
domovského labelu Cast-a-blast soundsystem. Debut jí vyšel loni rovnou mezinárodně a přesně tak zní. Produkci měl na starost zkušený Blend alias Mishkin (
MySpace.com) podepsaný pod šesti autorskými deskami a remixy pro DJ Spookyho nebo Natashu Atlas. Experimentuje s širokým rozpětím žánrů - ve fantastické "Invisible" rozhoupe samply v táhlý electro jam jak od Jay Deeho, její bratr "Invincible" má zase roztřesený basový spodek charakteristický pro Madliba. "Blush?" je pro změnu natural high hiphopovost se vším všudy, včetně freaky vokálů. Produkce často koketuje s broken beatem, retro soulem nebo funk rockem a právě velký stylový rozptyl mi přijde asi jako jediný problém téhle placky - třeba přepjatá "Kill That Bitch U Got In Ya" nebo trochu nedodělaná "Business Creep" by mohly klidně chybět. Jako by na nich Sugah chtěla ukázat přizpůsobivost svého hlasu, což ale automaticky neznamená, že jí každá poloha sedne. Drtivá většina alba však udělá radost každému příznivci zkouřených melodií. Téhle hudby pořád nevychází tolik, aby se dalo takhle povedené album s klidem minout.
"Incredible"
© facebook interpreta Momentální únava z většiny současné hudební produkce, stejně jako marně potlačovaný sklon k elitářství, mě po čase opět přivedl do stínu křídel švédského vydavatelství Cold Meat Industry. Dekadentní dvojice Ordo Rosarius Equilibrio ve mně vždy dokázala navodit téměř magickou náladu. Duo fascinuje prolínáním erotického tajemna s mystickými obrazy apokalypsy. Inspirace ve zhýralém starověkém Římu, stejně jako u Aleistera Crowleyho jsou evidentní. Tomas Pettersson a Rose-Marie Larsen však nemají potřebu prvoplánově šokovat. Vystačí si s vybranou skupinu posluchačů, kteří mají na hudbu, respektive na sex stejný pohled jako oni. Na "Satyriasis" se zase o něco odklonili od svých syrových industriálních kořenů a víc se otevřeli klasické písňové formě. Chladivé tóny vybrnkávané na kytaru, křišťálový zvuk klavíru stejně jako zpěvákův recitativ ve mně zanechávají hluboké jizvy ještě dlouho po tom, co album dozní.
"Three Is An Orgy, Four Is Forever"
© facebook interpreta Když už se vracet k jednomu albu s metalovými kořeny, pak k tomuto. Kanadský skladatel Devin Townsend, jehož osobitost bývá až příliš často zaměňována za šílenství, zde dovedl k dokonalosti své chápání hudby, u jejíhož poslechu může posluchač ventilovat své agrese a ještě se cítit jako elegán. Jeho nevyzpytatelnost album směřuje do vod hudební meditace, jedinečná rytmika tuto meditaci činí značně aktivní. "Terria" nepřestává překvapovat ani po četných posleších, kdy už jste se skamarádili se všemi jejími melodiemi, které však ne a ne zevšednět. Deska předvádí neuvěřitelné obraty v rámci jednotlivých skladeb, které se ale přes dílčí zběsilosti nikdy nevymknou kontrole. Zásluhou imponující komplexnosti alba se může dost dobře stát, že dospějete do fáze, kdy už desku nebudete chtít prokouknout, ale jen si ji užívat. Finální plus pak spočívá v tom, že se jedná o nahrávku s potenciálem ukázat metalovému "nezasvěcenci", jaké krásy skýtá souhra kytar a bicích.
"Earth Day"
© facebook interpreta Jam & Spoon mají své zastánce i odpůrce: někomu vadili jejich popem zavánějící singly, přesto si vždy drželi svou laťku a "Stella" se stala nezapomenutelnou trance hymnou. Před třemi roky mě docela vzalo náhlé úmrtí Markuse Löffela, neb muzika této dvojky mě vždy fascinovala. Dodnes si vybavuji, když jsem tehdy přišel do jednoho shopu a na první poslech jsem se do "Tripomatic Fairytales 2001" zamiloval. Byl to snad i ojedinělý případ, kdy jsem donutil prodavače toto dílo vyslechnout celé, byť to byl spíše rocker. Co track, to exkurz do umu Marka Spoona a Jam El Mara. Toho si všimli třeba i Pet Shop Boys, kteří nenechají dopustit na jejich skvostný remix skladby "Young Offender". Samotná "Stella" se dočkala mnoha podob, oficiálních i bootlegových a Jam & Spoon ji na singlu vydali znovu v roce 1999, úprava od Nalin & Kane funguje stále výtečně. Dvojalbum "Tripomatic Fairytales" s čísly 2001 a 2002 zaručeně patří ke klasice v oboru trance a ambient.
"Stella 1999-1992 (How Stella Got Her Groove Back)"
-
tuc tuc (Galicia, 07.03.2009 22:49) Reagovat
Není Young Offender náhodou od New Order?
-
Re: tuc tuc (Dan Hajek, 07.03.2009 23:15) Reagovat
Je to shoda jmen, Pet Shop Boys maji tento song na desce "Very" a New Order na "Republic"... Oboje vyslo v roce 1993 a je otazkou, kdo od koho opisoval... :-) D.H.
-
neofolk (daan, 10.03.2009 12:43) Reagovat
jo, neofolk - to je skutečná alternativa, ne ty vaše hip-hopy a dubstepy a další trendy věcičky. neofolk je subkultura, filozofie, estetika, úplně skrytá před drtivou většinou dnešních posluchačů; 99,9 % lidí nikdy neuslyší ani název bud jediný kapely z tohoto stylu.
-
Devin Townsend (poundhound, 04.06.2009 14:19) Reagovat
Velmi mile prekvapenie, ze sa v tejto rubrike objavil Devin Townsend. Urcite, ze "Terria" je vyborny album, ale myslim si, ze album "Biomech" si rozhodne zasluzi, aby bol spomenuty. A kto rad objavuje hudbu tohto kanadskeho mága, nech si pustí aj novinku "Ki" - album, ktorý ma veľmi milo prekvapil a dáva tušiť veľké veci od Devina smerom do budúcnosti.