© facebook interpreta
Dominika Jiroušková - Aspirant na Best Of 2009 (9/10)
Vztah k interpretovi: Vskutku láska na první poslech. Není nic jednoduššího, než dát uvědomělým hochům, co nezpívají zrovna o tom, jak se o víkendu parádně vykalili, a oblékají se převážně do černého, nálepku s nápisem Joy Division revival. Přitom k post-punkovým modlám má mnohem blíž formace Fear Of Flying (hlavně díky charakteristickému garážovému zvuku, který White Lies vcelku pochopitelně na debutu vypustili), ve které kluci zpívali před tím, než se v létě 2008 stali oficiální kytarovou nadějí pro rok nadcházející. Spojnici mezi Joy Division a White Lies tvoří téma smrti a romantismus, dva průvodní jevy "To Lose My Life...", které rozdělily posluchače desky na dva tábory. Jeden, který bere kapelu jako slizký fake a je pravda, že v některých chvílích působí hlas zpěváka Harryho McVeigha v kombinaci s varhany a smyčcovými pasážemi příliš pateticky. A ten druhý, do kterého se mimochodem také řadím, kterému je patetičnost šumafuk a lednový debut (mezinárodní vydání) si vedou v paměti pro Best Of 2009. Honza Průša - Staro-nový pořádek pro rok 2009 (8/10)
Vztah k interpretovi: Zajímá mě každá skupina, v níž hraje Cave... Svým debutem i singly, které mu předcházely, kolem sebe White Lies rozpoutali docela solidní humbuk. Až jsem si po prvním poslechu říkal - proč vlastně? Vždyť jde jen o další kytary, další objevování dávno objeveného. "To Lose My Life..." na mě působilo jen jako nepříliš originální, i když solidní pohled na post-punk. Jako když si čerstvě cetiletí kluci vezmou nástroje a chtějí nastolit svůj staronový pořádek pro rok 2009. Ale čím víc jsem je poslouchal, tím víc mě bavili. White Lies nejsou progresivními novátory, ale umí po svém odkazovat k věcem, k nimž mám jako o víc než deset let starší jedinec vřelý vztah. A jde jim to - mimochodem - znamenitě. Jejich hudba mě vrací zpátky do doby, kdy jsem si objevoval své indie hrdiny a vyvolává pocity z let dospívání. Svým debutem se jim podařilo zařadit právě mezi desky, na něž vzpomínám s nostalgií, své body ale WL těží i tím, že jsou noví a neoposlouchaní. A navíc, deska díky klasické vinylové délce skvěle odsýpá a nenajdete na ní slabší místo. Miroslav Böhm - Důstojný obraz kytarového mainstreamu (7/10)
Vztah k interpretovi: White Lies jsem sledoval s nadějí už od prvního singlu "Unfinished Business".
© whitelies.com
Vztah k interpretovi: Nová britská kytarovka? Umírněný optimismus. Když k výšinám britských žebříčků vystřelí nová kytarovka, vzbuzuje to ve mně smíšené pocity. Mám radost z každé party mladíků, co to mydlí v garáži a sní sny o nových Beatles etc., ale taky jsem obezřetný vůči miláčkům ostrovního tisku, co zazáří jak kometa, a pak zhasnou. Originalita je téměř nemožná - hraje se na to, jak dobře kdo rozvine něčí odkaz a jestli to vydrží více než dvě desky. Nepochopil jsem povyk kolem Arctic Monkeys. Franz Ferdinand s Kaiser Chiefs hrají tři alba pořád to samé. A co teď třeba Glasvegas a nejnověji White Lies? Bude jejich debut v žebříčcích nejlepších desek 2009? Třeba si je zapamatujeme jako ty, co tak připomínali Joy Division. Nakonec rozhoduje, jak dovedete stvořit písničku, melodii, atmosféru - a tohle White Lies umí. Nejsou originální (koho mi pořád připomíná ten zpěvák?), ale mají dobré písně, hity, špetku patosu, smutku a ponuré melancholie i nadšení a mladickou energii. Tipnul bych, že na druhé desce budou znít úplně stejně, ale nešť, teď jsou tady a teď je mám rád. Ondřej Michal - Plagiátoři plagiátu (5/10)
Vztah k interpretovi: Velká naděje byla záhy vystřídána zklamáním. Vážně by mě zajímalo, co by Ian Curtis říkal na zástupy dnešních následovníků. A že jich Joy Division mají! Kapely, které se přímo či nepřímo hlásí k odkazu slavného depkaře, se dají rozdělit do dvou skupin. Mezi nejviditelnější zástupce té první patří Editors či Interpol. Ačkoliv kopírují, přesto vnášejí jistou dávku osobitosti a specifičnosti. Druhou pak prezentuje trojka White Lies. Ti sice také kradou jako straky, ovšem ani ne tak u Curtise a spol., jako právě u zmíněných následovníků. Plagiátoři plagiátu, dalo by se říct. Kromě hudby samotné to berou sakumprásk i s omáčkou okolo včetně image. Což o to,"To Lose My Life..." není špatné album. Smrtí nasáklé texty zpívané barytonem Harryho McVeighta stejně jako důraz kladený na basové party mají své kouzlo. Na první pohled je všechno, jak má být. Bohužel pocit stokrát slyšeného o sobě dá brzy vědět. Deska záhy přestane být zábavnou a začne nudit. Na mysl vytane přirovnání k několikrát vylouhovanému sáčku s čajem. Na jeden z nejočekávanějších debutů letošního roku to není žádná sláva.
Album: White Lies - To Lose My Life...
Průměrné hodnocení: 7,2/10
Celkový čas: 45:07
Skladby: Death, To Lose My Life, A Place To Hide, Fifty On Our Foreheads, Unfinished Business, E.S.T., From The Stars, Farewell To The Fairground, Nothing To Give, The Price Of Love