Dělník potící se nad haldou štěrku, mrtvá těla padající na zem, nadšení punkerští sprosťáci z Německa, dlouhovlasý metalový valibuch... Itchy Poopzkid, Zakk Wylde, Drowning Pool, Custom Blue. Taková je aktuální nabídka rubriky Co poslouchá musicserver.
© facebook interpreta Svět je malý. Jedna návštěva německé partnerské školy mého ex-gymnázia stačila k tomu, abych se zpátky do Čech vrátila nejen kulturně a jazykově obohacena, ale taky s EP tehdy ještě neznámých punkáčů
Itchy Poopzkid v batohu. Rok na to se začali pravidelně objevovat na MTV a já jsem zvědavě čekala, co z těch tří sympatických klučíků vyroste a kam až to dotáhnou. A že jsem se nakonec divila! Nyní, o pět let později, za sebou totiž mají přes pět stovek koncertů a kritici si nad jejich poslední deskou nadšeně mnou ruce... Takhle se dnes dělá melodický pop punk, přátelé. Novinkové album s názvem "Dead Serious" mi v poslední době rotuje v iPodu takřka neustále - a díky své rozmanitosti mě asi ještě dlouho neomrzí. Harmonika, piano, dokonce i nákupní vozík použitý jako bicí, očividná radost ze hraní... a angličtina, která navzdory německému původu kapely ani trochu netahá za uši.
Itchy Poopzkid možná mají nejpitomější název v hudebním showbusinessu, ale já už je teď beru sakra vážně.
"The Living"
© facebook interpreta Co by si bez nich počali dozorci na Guantánamu. Metalová pecka
Drowning Pool "Bodies" je údajně velmi oblíbeným prostředkem, který pomáhá zlomit vůli zajatých "teroristů".
"Let the bodies hit the floor, let the bodies hit the floor," burácí tam z tlampačů (možná kvůli stovkám lidí, kteří 11. září 2001 vyskočili v New Yorku z hořících budov). Když o tom loni napsala média, baskytarista Steve Benton prohlásil, že si toho váží. No, každý má nějaká měřítka a každého potěší něco jiného.
Drowning Pool si za pochvalování
mučení hudbou vysloužili kritiku kolegů, ale dost možná o to šlo - upozornit na sebe. Druhdy populární post-grungeová čtyřka už má totiž nejlepší léta za sebou. Jenže "Sinner", jejich debut, je tak našlápnutá nahrávka, až se člověk nediví, proč jí bachaři trápí muslimské zajatce. Agrese, naštvanost, opovržení, útok hlavou proti zdi, to všechno z alba srší. Suverenity, s níž je deska udělána, už se později
Drowning Pool nepodařilo dosáhnout. Jistě i proto, že zpěvák Dave Williams zemřel v létě 2002 na Ozzfestu na srdeční příhodu. Něco podstatného s ním odešlo. Ačkoli pozdější
"Desensitized" nebylo vůbec zlé album a skupina funguje dodnes, "Sinner" stále určuje jejich pověst.
"Bodies"
© facebook interpreta Kytarový čarostřelec
Zakk Wylde si proslulost v rockovém světě zajistil spoluprací s Ozzym a to nejenom jako mistr šesti strun, ale i coby skladatel. V roce 1994 uzrála doba, kdy se Zakk vytasil se svým vlastním projektem, což byla kapela
Pride & Glory (na basu hrál
James LoMenzo a do bicích mlátil
Brian Tichy). Trojice vytvořila jen jedno eponymní album, pak vydal Wylde komornější a více akustickou sólovou desku "Book Of Shadows" (také hodnou doporučení!) a posléze vznikla kapela
Black Label Society. Jenže "Pride & Glory" mi přirostla k srdci nejvíce. Dodnes mne fascinuje ten hutný, monumentálně valivý zvuk Wyldových kytar - už si nevzpomenu, který hudební pořad to byl, ale jako znělku si zvolil úvodní riff skladby "Harvester Of Pain".
Pride & Glory zkřížili sabbathovský hardrock s jižanským, můžeme tu slyšet metal i country. Už začátek vás povalí: první tóny bendža přehluší nájezd šílené kavalérie a na vás začnou vypadávat knížky z poliček. A aby ty masivní kytarové orgie posluchače úplně nezasypaly, přidal Zakk i pár balad, kde vyzní jeho hluboký hlas s klavírem a smyčci a celou desku uzavře ironickým country "Hate Your Guts".
"Losin' Your Mind"
© facebook interpreta Není hezký bavit se pohledem na těžce pracující lid. Ale dvoučlenný projekt
Custom Blue mi tenkrát nedal jinou možnost. Na jejich dvanáctistránkovém bookletu bezejmenný dělník na nějakém londýnském staveništi postupně kamsi odvozí zhruba metr a něco velkou hromadu štěrku. Co stránka to kus práce a to jeden song. Znáte to, když děláte činnost, která vás baví, čas letí tak rychle, že než pořádně začnete, musíte končit. Když je ale něco opruz, čas jako by před váma utíkal. Pohled na dřícího dělníka = zábavný poslech. Zvláštní rovnice korespondující s náturou debutové desky
Custom Blue. Žánrová rozmanitost je složitější než archaický pojem crossover, ale jmenovat všechny vlivy zvlášť je jako vozit štěrk z místa na místo. Trocha trip hopu, soulu, alternativy druhé poloviny devadesátých let, občas se tam připlete glam rock nebo ambient. Žánrová složitost ústící v hodnotící jednoduchost, prostě skvělé. Tak jako dělníkovi ke konci šichty docházely síly, i deska má problém s dechem. Když se na to ale dívám s odstupem, puberta byly příjemně prožité změny, a to i díky téhle desce.
"So Low" 
