Předposlední den v týdnu rovná se další porce videoklipů v relaci Co poslouchá musicserver. V té dnešní se budete moci podívat na zoubek Thomas Feiner & Anywhen, klasikům z Beatles, newyorským gangsterům Fun Lovin' Criminals a elektronikům Scratch Massive.
© facebook interpreta Největší radost má člověk z desek, které si objeví sám, bez tipů a nápověd. Tak jsem to měl se zapomenutým klenotem od zaniknuvších švédských
Anywhen. Přívlastkem zapomenutý klenot je označil David Sylvian a právě na stránkách jeho vydavatelství
Samadhisound jsem ho nalezl. Kapela se rozpadla ještě před prvním vydáním desky v roce 2001. Frontman Thomas Feiner ale s vypětím sil dokončil náročné dílo, jež vyžadovalo i angažování Varšavského rozhlasového symfonického orchestru. Nová verze kromě delikátního obalu s fotkami Jeana Cocteau a remasterovaného zvuku přidává i dvě čerstvější písně (bohužel také jednu ubírá). Anywhen (
MySpace.com) propojují literární styl romantika Leonarda Cohena s postpunkovými depresemi a majestátními, ale detailními aranžemi. Na prvním místě však stojí vždy melodie. Celá nahrávka plyne v nízkých registrech, o to více vyniknou vzepětí. Feinerův zastřený hlas bych cenil platinou a každý verš mu bezmezně věřím. Opiáty vás vcucnou a brzy budete závislí, hlavně v pochmurných zimních dnech. Působivost celku jenom podtrhuje fakt, že Anywhen vlastně hráli svou vlastní pohřební píseň.
"For Now"
© facebook interpreta Kdyby mělo existovat jediné album na světě, bylo by to u mne "Abbey Road". Poslední společná práce Beatles je současně jejich vrcholným dílem, stylovým završením úžasné dekády. Svět se za těch beatlesovských pár let zcela změnil, vymydlení hoši v sáčkách se proměnili v uhrančivé vlasaté vousáče a namísto Hankových líbezných brnků rezonoval rock kvílivým zhuleným vazbením Jimiho. Vietnam, studentské bouře, boj za cokoliv, dokonce i mír, drogy, sexuální a jiné revoluce, minisukně, třicetikilová Twiggy, desetikilové tranďáky a magiče, beztížný Gagarin, Armstrong... Mám rád tóny, povrch, chutě, barvy i vůně starých vinylů. Kdykoliv dávám na gramofon "Abbey Road" je to rituál. K syrové pulsní lennonovce "Come Together" jsem chvíli hledal cestu, jímavou Harrisonovu "Something", kterou, jak píše Jiří Černý, George "vyzdobil kytarovými ornamenty a působivými akordickými změnami", jsem si notoval už při prvním poslechu. Beru legrácky o kladívku i chobotničkách, nostalgickou vypjatou baladu "Oh! Darling" jsem v sedmdesátém v létě chodil každý den poslouchat ke stánku u kempu na Vranovské přehradě. A "I Want You" s pravým hardrockovým riffem předurčila mou hudební cestu, tak jako ostatně i celá druhá strana, první rocková symfonie mého života. "Abbey Road" si umím přehrát v hlavě kdykoliv, kdekoliv, i pozpátku. Stalo se mou součástí.
"Come Together"
© facebook interpreta Jejich první vystoupení v Čechách pro mě bylo spíš zklamáním. Muzikanti působili unaveně, ospale, jako po propařené noci. Ostatně ani míčovna Pražského hradu, kde se celá show odehrála, není pro podobné akce prostor zrovna ideální. Své udělaly dozvuky mé vlastní kocoviny, stejně jako fakt, že místo ve dvou vyrazil jsem nakonec k Hradu sám. Ovšem rozpaky, které jsem si ten večer z míčovny odnášel, mě od Huye a jeho kumpánů neodradily. Musím říct, že "100% Colombian" mám z diskografie kapely asi nejraději. Pozvolný rytmus a houpavé tempo konejší, ale neuspí. Nestrhne, ale přesto baví. Dokonalá symbióza, dalo by se říct. Špetky kytarových riffů, funky nálada, stejně jako dechová sekce udržují ve vzduchu erotické napětí. Huey zpívá jenom tak napůl. Spíš promlouvá, brouká, vypráví, rapuje. Jeden by ani neřekl, že v textech řeší gangstery a drogy. Ostatně sám název desky odkazuje na hodnocení kvality zboží od Pabla Escobara. Ale žádný strach, tahle deska je zatraceně "100% Colombian."
"Love Unlimited"
© facebook interpreta Dvojice Scratch Massive si mě nejprve získala díky živáku "Underground Needs Your Money Baby". Ten byl natočen v rámci turné k výtečné desce "Time", na níž jsou těmi největšími záseky "Silence", "Like You Said", "Girls On Top" a "Shining In My Vein". Je to vskutku výtečná elektronika, která má svůj výraz a má ji rád i Laurent Garnier. Na jejich druhé studiovce naleznete elixír energie vztahující se k odkazu prvotních experimentů s taneční muzikou v protipólu se strojovou melancholií, vše je ale natočeno pomocí moderních technologií. Maud Geffray a Sébastien Chenut zde stavějí postupnou závislost, která vás stahuje do spirály napumpované výboji, které jiskří s každým poslechem. Vnímám tu i jakýsi mix typického francouzského šarmu s precizností, která někomu může přijít až nepřiměřeně chladná, ale mě to bere. Živě to je velká jízda a samotné "Time" zapadne do každé pulsující noci vašeho života, kdy potřebujete nejenom šlapající beaty.
"Like You Said" 
