Někdy se to, v čem spočívá naše síla, jeví jako naše největší slabina. Někdy to tak i je. Někdy je zkrátka to, co nás charakterizuje, naší Achillovou patou i naším Achillovým mečem. Bratislavskou partu Živé kvety zdobí hned dvě takto dvousečné přednosti. První jsou zpěv a texty Lucie Piussi. Patříte-li k těm, kdo mají rádi velké, hladké, slušně oblečené a dobře najedené hlasy, nemusíte číst dál. Vaše hodnocení by bylo jedna z deseti. Piussi, vlajková loď Živých květů, je totiž přesně jedno z těch božích dopuštění - silnice, kde je víc děr než asfaltu.

A přesto a právě proto je i hlavním trumfem Živých kvetů. Proč? Snad je to tím, že lidé tzv. velkých hlasů často pro lehkost zpěvu zůstávají jen na povrchu světa i vlastních emocí a slovo "láska" zazpívají se stejným výrazem a elegancí jako "vlašák". Nemusejí mít co říct, zkrátka zpívají. Nemusí v nich všechno zpívat, zkrátka zpívají. Nemusí se z nich nic drát ven, nemusí nic překonávat. Naproti tomu v těchto zdánlivých outsiderech se musí něco dít, aby zazpívali. Musí se zalykat, aby otevřeli ústa, ale povede-li se to, jde z nich síla, která je víc než zpěv. A to je případ Lucie Piussi: síla a emoce zabalené do slov, která se nestydí být jen rockovým textem, netváří se jako vznešená poezie, ale která u nás jinde neuslyšíte.

Druhým poznávacím znamením Živých kvetů je hudba rozkročená mezi folkrockovým písničkářstvím a prachsprostým rocknrolem. Tři čtyři akordy, sloka, sloka, refrén, sloka. Samozřejmě, někomu může chybět to, co se v rocku mívá za umění, ale když místo něj dostanete prostou a průzračnou písničku? Za kaviárem jeďte do Karlových Varů, ale zde jej nečekejte. Zde jste na horské chatě a milá a srdečná obsluha vám přináší horký a silný grog, který vám po celodenní túře roznese teplo po unaveném těle.

Ano, takové je nové CD Živých kvetů. Kde dříve byly hrany, ostny a otevřené rány, je dnes útulno a hřejivě. Příkladem může být písnička "Beznádej" s textem: "S očima dokorán ti odpíja z piva, beznádej bezodná." Dříve by vyzněla jako soundtrack k sebevraždě. V podání jiných by mohla zasmrádat sebelítostí. Ale teď a tady vyznívá jako uzdravování; totiž vymítání beznaděje. Hněvu, bolesti a smutku je tu stále dost, ale nevládnou. Jsou něčím poraženým, či alespoň poráženým. Nejvýrazněji je to cítit ze dvou nejlepších písní alba. První "V tomto meste" je písní proti trudnomyslnosti všech, na které ještě někde čeká ten pravý. ("V tomto meste a v tomto živote, na tejto smutnej modrej planéte možno sa stretneme ješte.") V druhé "Farby" se naděje přesouvá z neurčité budoucnosti do hmatatelné přítomnosti a já už vím, koho mi ty zvuk a nálada připomínají. U2 někdy v době vydání "War". Energie, jednoduchost, patos a věrohodnost v jednom balení.

A je to venku, je-li "12+1" v diskografii něčím nové, pak tím, že jej kuchaři přikořenili ranými U2. Což je ovšem jen snaha pojmenovat to nové, co tu krom tradičních "živokvětích" písniček najdete. Pokud bych to nové nehledal, mohl jsem stejně vypíchnout neméně chytlavé ale nabroušenější "Unavení z boja" a "Stratení v hádkach".

Podtrženo sečteno: jedinečný hlas, vynikající texty a minimálně čtyři plnokrevné a nevykalkulovaně znějící hity. (Přičemž "Farby" považuji za kandidáta na píseň roku). Tím vším by Živé kvety měly hladce přeskočit laťku ve výši devíti bodů. Na druhou stranu, kdo s čím zachází... těch obyčejných písniček je totiž příliš mnoho za sebou. Rozumějte, žádná z nich není slabá (a jen poněkud spartakiádní melodie "Relatívneho sveta" mi je trochu proti srsti), ale ne všechny jsou natolik výrazné, abych se během poslechu neohlédl po hodinách. A není lepší, když je člověk po osmatřiceti minutách a čtrnácti sekundách zklamaný, že je konec a dává replay? Méně je zkrátka někdy více a minimálně při srovnání výsledku součtu "9+1" a "12+1" to platí. To je však zároveň jediný a dost malicherný důvod proč dát osm. Ale právě tolik jich dostanou. Velmi silných malicherných osm, které nic nemění na tom, že vám tuhle horskou chatu můžu jen doporučit a objednávám si další grog. Děkuji.