Stromeček na balkóně, zaprášený stojánek v předsíni, krabice s dárky v zádveří. Poslední, co chybí, aby vánoční set byl kompletní, je prezent pro tchýni. Že prý by chtěla nějaké cédéčko, třeba tu novou Enyu. Ok, a vypálené by to nestačilo? Nene, originál, s krabičkou a bookletem...
© facebook interpreta Jdeme s manželkou ulicí, koukáme do výloh, z nebe padá divná srágora a nám to nedá.
"Proč nechce něco hodnotnějšího? Proč nechce něco praktickýho?" ptá se udiveně žena. A já kývu hlavou, třu si dlaně bez rukavic a mám pocit, že souhlasím. Nemohla si říct o mixér?!
Oříšek: kde tu desku vlastně koupíme? Kde je nějaký obchod? Vždyť jsme cédéčko v prodejně nesháněli už pár let. Ha, dole, U Franka! Za pár minut jsme tam, na zemi ošoupaný koberec, pár desek v regálech, stojany s kazetami - civí na mě jak věže termitů v prérii; skoro se jich bojím. Kol kolem hodně neutěšený pohled.
Enyu nemají, prý pozítří. Vykročíme ven a na chodníku mě nejdřív praští mrznoucí mrholení a pak nával studu. Že ten postarší prodavač, dost možná majitel krámku, byl stejně jako jeho živnost dávno za zenitem, je moje vina! Tedy nejen moje.
Je to prosté: s
novým cédé si automaticky vybavím počítač, mp3, isohunt, žádné peníze (před deseti lety jsem týdny šetřil, abych si koupil novou nahrávku Marilyna Mansona). A to jsem nicka, spoustu desek dostanu "legálně" přes musicserver, sosám jen málo a občas. Ale i to stačí, abych se v hlavě přepnul, abych ztratil pojem o tom, že muzika fakt není zadarmo... Nadšení hi-tech teenageři to jistě mají stejné, ne-li horší.
"Tak co s tou Enyou?" šťouchá do mě žena, když čekáme na přechodu.
"Koupíme ji v supermarketu, tam ji mají," dím. Jo, další moje facka do ksichtu toho maloobchodníka, ale čas jsou peníze a stres je zdraví a vůbec...
"Ale dáš si to do empétrojek, ne? Až to koupíme," přichází rychlá reakce.
"Jasně, miláčku, dám."