Fake Tapes jsou hodně mladá kapela, která dokázala za vcelku krátký čas svojí existence nasbírat velmi početnou skupinu příznivců a dva její členové participovali i na posledních skladbách zaniknuvších Roe-Deer. Ambiciózní parta začínající s názvem podle jedné skladby grunge MTV evangelíků (Nirvana) hudebně osciluje mezi britskou a českou podobou hudby, již mají návštěvníci Rock Café a Paláce Akropolis vžitou jako indie. Asi nejvíc jsou ovlivněni ranou podobou Placebo - což člověka při poslechu napadne především kvůli vokálnímu projevu frontmana Adama Piafa. Možná by to už stálo za nějakou studii, abychom konečně přišli na kloub tomu, proč jsou právě Placebo pro zdejší produkci tím, čím jsou. Pro Roe-Deer, ať už to někdy přiznali nebo ne, byl zvuk "nancy boys" taky metou, které se nejvíc přiblížili "Pinhead Pirouette" (album "Take"), a to také pravděpodobně sehrálo roli při volbě producenta. Společně se známými faktory, jako že Česká republika zrovna producenty neoplývá, a pokud ano, rozhodně si je nemůže dovolit debutující kapela, nebo prostě a jednoduše že Praha je malá. Fake Tapes sáhli po Šmitym, debutanti s debutantem.

Když Fake Tapes křtili "Just Like Superheroes" v Rock Café, přišlo na ně skoro pět stovek lidí, což - pokud se pohybujete po koncertech, víte - je skoro pohádková účast. Když Fake Tapes (Bandzone.cz) křtili "Just Like Superheroes" v Rock Café, skladba, po níž je celé album pojmenované, byla minimálně pro 2/3 lidí pod pódiem už dlouhou dobu jasná hitovka a pro některé z nich možná jedna z generačních skladeb jako pro někoho třeba "Mr. Brightside" od The Killers. Když Fake Tapes křtili "Just Like Superheroes" v Rock Café, byly venku minimálně dvě desky, kvůli kterým někteří hudební novináři překřtili loňský rok na tzv. Auto-tuned Year. Mluvíme o Guns N' Roses a Kanye Westovi. Síla studiového pluginu, který na základě matematických výpočtů a šikovně napsaného kódu dokáže vyladit zpěv, nedá některým staromilcům spát. Existuje snad něco horšího, než tvořit z absolutních pěveckých nul hrdiny posluchačů?

Bohužel ano. Mít někoho, jehož vokál rozhodně není úplně v prdeli, ale neladí, a nenechat si pomoct od techniky. A na to Fake Tapes trochu doplácí, protože když se k jejich debutu dostane ten, kdo "slyší", bude to první, co jim vytkne. Což je svým způsobem škoda, protože to není zase tak úplně jejich chyba a je otázkou, proč to vlastně takhle dopadlo. "Just Like Superheroes" totiž rozhodně není průserová nahrávka, trpí ale vlastně většinou neduhů debutových desek. Najdete na ní skladby, které jsou úplně zbytečné - za všechny třeba "Taste" s loopem až příliš připomínajícím "First Day" od Timo Maase (s Brianem Molkem na featuringu, ha!), a ke konci dochází celému tracklistu dech, protože máte pocit, že něco už jste po cestě slyšeli. A tady si zase musíme položit otázku, proč se nenašel někdo, kdo prostě nebouchnul do stolu a neřekl: "Tak to tam nedáme." To máte, jako když si skokan na lyžích na můstku řekne, že skočí 120 metrů, jenže když je pak dole, strhnou mu stejně body za styl.

"Just Like Superheroes" je jako písanka pro prvňáčky. Když se učíte psát, děláte to nejlíp, jak umíte, jak vám paní učitelka řekne, přinejhorším vždycky můžete otočit na první stránku a podívat se, jak že to písmenko vypadá. Pak to po vás někdo opraví. Bohužel při nahrávání debutu Fake Tapes byly prázdný sešity rozdány na obou stranách, a tak nutně musela přijít nějaká daň. Fanouškům to bude asi z větší části jedno, jejich hrdinové mají desku, což se i v dnešním světě pořád počítá - navíc je nutný podotknout, že na tak mladou kapelu je jejich schopnost podstoupit celý ten proces od napsání po vylisování respektuhodný výkon. Navíc mají oproti některým jiným "pražským" kapelám dostatečnou úroveň na to, aby nelezli zdejším novinářům do prdele. Nezastírejme ale, že to mohlo být minimálně o fous lepší.