Pamatujete si na debut "Uletěl orlovi"? Jan Budař tehdy představil sedmnáct songů. Sedmnáct songů o lásce. Nic víc v tom nebylo. Jak jednoduché. Variace na jedno téma se silným bandem za zády. Dva roky poté se změnil. Nebo to alespoň tvrdí. O čem tedy je ta proklamovaná "Proměna"?

Především o textech. Zatímco na debutu mu většina lidí žrala z ruky jeho poetické vyjádření jediné věci, rozplývala se nad jednoduchostí a zároveň komplikovaností, o dva roky později je tady jiný Budař. Chlápek lehce přes třicet, který řeší úplně stejné problémy jako většina jeho národa. Co nakoupit, komu vynadat, na koho se usmát. Stejně jako u prvotiny, naprosté prkotiny. Ale ono to funguje a až zatraceně dobře!

Skvostem na celé desce je prostor, který dostala Lucie Bílá v, pro mne až příliš osobním, šansonu "Odpouštím". Lucie se ho však zhostila s potřebnou dávkou odvahy a dělá tak z něj jednu z nejlepších písní na albu. Potřebný úsměv vyloudí na vašich tvářích vložky Elvise či Michaela Jacksona, které sám Budař naparodoval tak, že zní pomalu lépe než originál. Celé album má koncepci lehké sinusoidy, která však nikdy neklesne pod úroveň, jež by vás přestala bavit.

Samostatnou kapitolou je to, co se odehrává v pozadí. Nebo popředí? Eliščin band je skvadrou výborných muzikantů, kteří v mezihrách dostávají až nezvykle velký prostor, který připomíná koncertní jamování. Zakulacená basa Daniela Švába, lehké bicí Adama Kollera, nenásilná kytara Romana Jedličky a piáno samotného Budaře, jež lehounce plyne, jako by vás ukolébávalo, nebo vás rozsekalo na malé kousíčky. Hosté z Roxy ensemble dodávají písním potřebnou intimitu, která vám přijde naprosto přirozená.