Jméno Arna Hintjense u nás ještě donedávna většině lidí nic neříkalo. Ti, kteří zažili jeho nedělní vystoupení v divadle Archa, jistě zalitovali, že s tímto svérázným frankofonním "chraptičem" nepřišli do styku již dříve. Na sólovou dráhu nastoupil už před patnácti lety (do té doby fungoval v souborech "Tjens Couter" a "TC Matic"), stačil vydat devět řadových desek (a jeden live), koncertní úspěchy slaví téměř po celém světě (zvláště po zlomovém CD "Idiots savants" /1993/ - nahraném v Nashville - které bylo prohlášeno za jeho dosavadní umělecký vrchol, kritiky neváhaly mu přenechat přízvisko "mostu do 21. století"), měl tedy nejvyšší čas zavítat i do České republiky. Dík obecně dobře propagovanému festivalu Brusel v Arše (za jehož nepsaný vrchol je Arno považován) a snad i dílem upoutávkového podtitulu, který nás lákal na belgického Toma Waitse (na jeho jméno u nás přeci jen slyší poměrně silná klaka hudbyznalých diváků), se mu podařilo prostor divadla Archa slušně zaplnit a nastolit tak příjemně kontaktní a spřízněnou atmosféru.

Arno sám o sobě působí v kapele jako zdravě bulvární činitel. Svým někdy až nadmíru uvolněným projevem (časté pošklebky a opičky směrem k divákům), který nicméně zapadá do stylu, který kapela předvádí, alespoň vyvažuje jinak neutrálně-intelektuální výrazy spoluhráčů. Zejména na začátku koncertu byl rozdíl mezi suverénností protagonisty a doprovodu poměrně znatelný, v průběhu večera se postupně vyrovnával a ke konci už působili jako kompaktní a vyvážená kapela. Žánrově se jedná o soubor vskutku svérázný a ojedinělý. Nejpevnějším a nejjistějším základem je pro ně klasický francouzský šanson - ne nadarmo zazněla i upravená Brelova "Qui va chanter ma chanson" (s flašinetovými a piánovými rejstříky klávesisty Ad Cominotta), nicméně ten střídmě míchají s blues (pomalostí a syrovostí verze bluesové klasiky "Little Red Rooster" hodně připomínali styl Screaming Jay Hawkinse - zvláště pak špinavé rejstříky zbustřené kytary Geoffrey Burtona) nebo country (ve smyslu prvních Waitsových nahrávek), na aranžích je patrná inspirace waitsovskými lehce nafunklými rytmy (za všechny "Fantastique" - sehrané invenční rytmy basisty Alana Gevaerta a bubeníka Hermana Cambrého), rockový háv, který nakonec zaobalí většinu skladeb, bere však všem nedočkavým "přiřazovačům" vítr z plachet.

Připodobňování k jeho americkému protějšku Tomovi Waitsovi mně přijde zbytečné (i když jistá inspirace jeho hudbou se nedá pominout), oba jsou dostatečně vyhranění na to, aby potřebovali srovnávání s jinými. Co mají společného, je nanejvýš jistá nadžánrovost; tam, kde Waits staví na bluesových a country základech, Arno vychází ze šansonu a naopak, oba přirozeně využívají hudební kořeny své domovské kultury. Jisté je to, že ten, komu je hudba Toma Waitse blízká, nemohl být zklamán ani na koncertě Arna (resp. jeho současné kapely ‘Charles and the White Trash European Blues Connection’) a na příští jeho vystoupení už bude moci přijít jako řádně připravený fanoušek - poslechových materiálů existuje opravdu hafo.

Arno, divadlo Archa, Praha, 26.11.2000