Představte si Edith Piaf s kytarou a barevným šátkem okolo pasu. Přidejte pár centimetrů výšky, horkokrevnou španělštinu, víření po jevišti a partu famózních muzikantů. Portské nahraďte tequilou, orchestr kapelou. Potom už téměř dostanete Lilu Downs. Téměř.
Je to tam všechno. Rodičovský pár, který vůbec nejde k sobě, nenávist a netolerance známých, smrt otce, útěk do států, putování s fanoušky
Grateful Dead, usmíření se životem a s matkou a nakonec zpěv v jazyce původně nenáviděné kultury. Je tam všechna ta bolest a opravdovost života, co skuteční umělci umí vyzpívat.
© Tomáš Břínek / musicserver.cz Po příchodu do Akropole jsem netušila, že podívané, která mě čeká, se stěží vyrovná některý z koncertů zhlédnutých za posledních pár let. Udivilo mě publikum, které bylo neobvykle multikulturní - ze všech koutů zaznívala španělština, francouzština a angličtina. Bylo to i jako průřez generacemi. Většinu tu měli mladí, ale zahlédla jsem i postarší dámu v kostýmku stěžující si, že
"tyhle prostory jsou pro ni naprosto nepřijatelné", a dvě asi desetileté děti, co tancovaly jako o život.
Za chvíli ale té dámě byla zakouřená Akropole ukradená, protože se slzami v očích zůstala hodinu a půl zírat na
Lilu Downs. Děti nemohly řádit, protože sál byl téměř plný a u pódia se lidé tlačili už skoro tělo na tělo. Lila, v Česku známá především díky roli ve filmu "Frida", začala zpívat, kapela hrát a lidi tančit a tleskat do rytmu. Není to jako u jiných kapel, které se cíleně snaží publikum přimět k tleskání. Na tomhle koncertě to fanoušci tak dělali sami od sebe, bez jakéhokoliv náznaku povzbuzování.
© Tomáš Břínek / musicserver.cz
Zpěvačka se na úvod pokusila pozdravit česky, brzy to ale vzdala a přišla obligátní chvála pražské architektury a před písněmi krátký výklad v angličtině, o čem že to vlastně bude (většina skladeb je ve španělštině nebo v původních indiánských jazycích). Opěvuje obyčejné věci, vypráví o zvířatech, slunci o a o citech. Na pódiu se vlní jako had, napodobuje slepici (Jaroslav Čejka se může jít zahrabat) a ať už dělá cokoliv, uchvacující na tom je, jak je všechno opravdové a živelné.
Lila staví kontrast na kontrastu. V jedné skladbě všechny pod sebou rozesmívá a tančí, v druhé vypadá, že rozpláče sama sebe. Nebojí se teatrálního patosu mexických milostných písní a naopak z něj udělá přednost. Kombinuje originální indiánské popěvky, šansónovou rozervanost, jazzové prvky i trochu rocku. Její hlas přetéká sentimentem, hrdostí a ženskostí samotnou.
© Tomáš Břínek / musicserver.cz
Publikum nasávalo nebývalou atmosféru a reagovalo na nejjemnější změny intonace a záchvěvy Lilyna vyškoleného hlasu. Ticho po skončení koncertu bylo jako probuzení ze snu. Bylo teprve po deváté a publikum se s koncem odmítalo smířit. Fanoušci byli neodbytní a vyprosili si další dva přídavky. Nikomu se po tak lidsky skutečném zážitku nechtělo ven do zimy a nemálo diváků se došlo před cestou zahřát tématickým nápojem. Čistou tequilou.
Lila Downs, Palác Akropolis, Praha, 13.11.2008