Proč nemám rád velké koncerty

10.11.2008 05:00 - Ondřej Michal | foto: facebook interpreta

Není koncert jako koncert. Specifickou atmosféru zahulených klubů kdesi ve sklepení nelze přenést do velkých arén. A naopak - těžko budete sledovat dění v malém sále na obří obrazovce. Proč se vyplatí chodit na menší vystoupení? Třeba už proto, že bývají upřímnější.
The Cure, Sportovní hala, Praha - Výstaviště, 21.2.2008
© Honza Průša / musicserver
Zrovna jsem měl zajímavý rozhovor s kamarádkou. Přeli jsme se, jaké koncerty jsou lepší. "Na velkém koncertu vzniká velká energie," oponovala známá mému skepticismu vůči megakoncertům. Nesouhlasil jsem. Velká energie vzniká i na několika málo čtverečních metrech komorního klubu v pološeru sklepa činžovního domu. Naopak je ještě umocněna přímým kontaktem s kapelou, který není v obřích halách možný. Přední řady fanoušků jsou od scény odděleny zpravidla několikametrovým koridorem pro jistotu ještě sichrovaným naposilovanou nepříjemnou ochrankou s polointeligentním výrazem ve tváři. Nic jim pak nepomůže ani fakt, že poslední noc strávili ve spacáku před vstupem.

Pro příklad jsem nemusel chodit daleko. Když se letos na jaře v Praze konalo několikáté vystoupení kultovních depkařů The Cure, kamarád mě nemusel dlouho přesvědčovat, abych šel s ním. Chtěl jsem si splnit povinnost, Roberta Smitha a spol. jsem naživo ještě neviděl. Když jsme se pak v nekonečném zástupu krok za krokem plížili k sedadlům, abychom se zhruba na dvě hodiny usídlili uprostřed několikatisícového davu bez možnosti pohybu, uvědomil jsem si, že jsem nebetyčně otrávený. Ačkoliv v tom kapela byla nevinně, nepříjemného pocitu jsem se už do konce večera nezbavil.

Gallon Drunk, The Ritchie Success, Rock Café, Praha, 25.10.2008
© Honza Průša / musicserver.cz
Vzhledem k obřím rozměrům zmíněných akcí a prakticky nulové šanci něco zahlédnout ze zadních řad si pořadatelé nezřídka pomáhají obřími obrazovkami a projekčním plátnem. V praxi to znamená, že pozdě příchozí si do tisícihlavého davu přijdou na stojáka vypít předražené pivo a podívat se na televizi.

V tuhle chvíli mě nenapadá mnoho kapel či interpretů, kteří by byli schopni vyprodat prostor velikosti O2 Areny, kteří by mě současně vážněji oslovovali. Naopak. Troufám si tvrdit, že to zajímavé a přínosné v hudebním světě se odehrává v malých klubech, na malých scénách pro publikum čítající několik desítek lidí. S trochou nadsázky: není vyprodaný obří koncert důkazem toho, že se kapela zpřístupnila masovému posluchači a že výdělek byl povýšen nad hudbu samou? Megalomanská světelná plejáda s nespočtem vizuálních efektů nebývá nic jiného než zastření skutečnosti, že muzikantům došla invence. Možná přeháním, ovšem nepopřete, že na tom něco je.

Aby bylo jasno, nesnažím se podkopávat význam a smysl megalomanských koncertů pro desetitisícové davy. Jenom chci říct, že by ani masovému divákovi neuškodilo, kdyby se občas porozhlédl po programech menších sálů a zapadlých klubů. Kdyby se podíval, co se odehrává na dosud neprovařených scénách. Výsledný dojem bude jistě překvapivý.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY