Sky Club Brumlovka vypadá zvenku přinejmenším stejně ošklivě jako zevnitř. Slovo "klub" v názvu je výsměchem všem opravdovým klubům. Byl jsem tu prvně a tahle chladná ošumtělá sportovní hala mě rozhodně nenadchla. Ideálního zvuku v ní také zrovna nedocílíte. Kontrolní otázka - Myslíte, že může vypadat ještě ošklivěji? Odpověď - Jistě. Pokud se na tribuně po masivní reklamní kampani nachází necelá stovka lidí, je to pohled vskutku tristní a to nejen pro organizátory, ale i pro všechny ostatní (skupiny nevyjímaje). Přitom zde lidé měli možnost za příjemnou láci shlédnout řadu skupin. Výběr byl sice slovy kolegy "pěkně vypečený", ale stejně to měla být slušná porce zábavy. Nebo ne? V sobotu 18. listopadu hostil tedy tento skvost komunistické architektury český Seznam Rockmarathon. Podle organizátorů měla tato nejdelší rocková noc 11 hodinami rockové hudby připomenout 11 let, které uplynuly od sametové revoluce. Skrytým plánem bylo ale asi především zviditelnění jednoho internetového portálu v očích fanoušků rockové hudby. Kdo byl tedy vítězem tohoto marathonu? Z různých pohledů bychom našli vítěze všelijaké. Jeden pohled jsem už nastínil. Pojďme se teď podívat na startovní čáru účinkujících. Nacházíme na ní tři revivalové skupiny (Deep Purple, Janis Joplin a Metallica), pár méně známých jmen (egnoisse) a z těch známějších jedny "Kelty" (České srdce) a jedny navrátilce z časů minulých (Abraxas).

Jako první na dráhu štafetového běhu vyběhli pro mě neznámí Walking Fish. Ač vyrazili s určitým zpožděním, které s pokračujícím večerem ještě narůstalo, dorazil jsem až na konec jejich setu asi v půl šesté. Přesněji na dvě poslední písničky. W. f. hráli vcelku příjemný hardkórek s anglickými texty, okořeněný docela melodickým vokálem zpěváka. Ten se i před poloprázdnou halou choval jak před mnohatisícovým davem a místy předváděl divoké kreace se stojanem mikrofonu. Celkově ale připomínali malé chlapce mající radost z toho, co za zvuk dovedou předvést jejich kytara a basa. V druhém songu mi vadily až moc výrazné bicí.

Avizovaní Superfly, kteří měli převzít štafetový kolík, nedorazili, a tak se ho chopila skupina Just. Mohla tak ale učinit až po dvacetiminutové pauze vyplněné přípravou aparatur a plkáním moderátora Romana Lipčíka (jeho odpověď na výkřik opilého diváka, ať už to proboha neorganizuje: "Musím si ty prachy nějak zasloužit", byla dostatečně výmluvná). Přestávky v hraní po každé skupině byly velmi deprimující, zvlášť když občas dosáhly až půl hodiny. Většina skupin musela proto zkrátit své původně hodinové výstupy. Pak tedy nastoupili už sedm let existující Just a předvedli totálně nejhorší vystoupení večera. Jejich tancovačkový bigbít jakoby se propadl časoprostorem odkudsi z 80. let. Prostě čistě profesionální skupina schopná odjezdit všechny štace a působící dojmem, že peníze jsou jejím hlavním motorem. Disponovali vtíravými klávesami, naboosterovanou kytarou se zvukem, který až bodal do uší a střídali rychlé písničky s pomalými, určenými asi k odchytnutí nějaké děvy na vesnické zábavě. Tohle vše + tuctová zpěvačka, tuctový zpěvák a hnusné klišovité texty (bohužel české) = propadák.

Po nich vběhli na ovál Deep purple revival oblečením stylizovaní někam do 70. let. Jejich kladem bylo, že jako první zmobilizovali zvadlé postavy na tribuně a tři z nich dokonce vyprovokovali k taneční pouti po špinavých, tmavých parketách. Také mi tím umožnili odhalit, cože se to dnes sešlo za společnost. Odhalil jsem v divácích vesměs konzervativní rockové fanoušky, u kterých slavil úspěch především tvrdší rock. Hned na začátek nasadili provařený riff a tím i největší pecku - "Smoke on the water". Mohli jsme tak porovnávat jejich provedení klasiky s originálem vystupujícím před dvěma měsíci v Paegas Aréně, rumunská filharmonie ale zůstala stranou. Dočkali jsme se i dalších kousků: "Child in time" (album „In rock"), "Sometimes I feel like screaming" ("Purpendicular"), "Lazy" ("Machine Head") a ještě několika dalších. Revival má podle všeho své "Párply" zmáklé velmi dobře. Hodně zde záleží na kytaře a Miloš Mrlík ji obsluhoval kvalitně. Koňárek má zajímavý hlas, schopný vykřičet výšky (navíc snad každou druhou píseň končil ďábelským uchechtnutím), ale v baladičtějších věcech, kde je nutno zpívat pomalu a procítěně, působí nepřesvědčivě. Shrnuto, podtrženo - dobře zahrané, ale je to jen revival, který u mě nikdy nedosáhne takového uznání jako pokus o vlastní tvorbu. Což se dá vztáhnout i na další dva revivaly.

Po 20. hodině došlo k mému vrcholu večera, aniž bych to předtím čekal, který měl podobu sedmi mladých lidí hrající barevný bigbítek se silnými jazzovými sklony. Jednalo se o skupinu eggnoise. Předpokládám, že hráli skladby ze svého debutového alba "Dogwalking", které si sami vydali na jaře tohoto roku. Pestré nástrojové obsazení (housle, trubka, elektroakustická kytara…) mají dobře sladěné, působí kompaktně, vyhraně. Hodili by se ale spíše do menšího klubu a ne do takovéhle pusté pláně. Bohužel odehráli pouhých třicet minut, ze všech vystupujících nejméně. Některé skladby mi svou jemností připomněli Colorfactory, ale eggnoise předvedli i složitější najazzlou instrumentálku a v poslední rychlé páté písni připomněli rockovější kořeny. Použitá angličtina jim sedí. Měl bych na ně, jako na mé vítěze, někdy vyrazit. Publikum je ale bohužel odzívlo.

Dalším z revivalů na scéně byli Janis Joplin revival, kteří s sebou přinesli určité společné naladění a strhli obecenstvo, které se během jejich setu rozrostlo na skoro dvě stě lidí. Malá ručička byla v tu chvíli někde uprostřed mezi osmičkou a devítkou. Zpěvačka Táňa Poláčková (doufám, že nepletu jméno), celá v černém a s kontrastující oranžovou boa kolem pasu, se do role Janis Joplin viditelně vcítila a často komunikovala v angličtině. Pohyby i frázování má dobře odkoukané. Je také majitelkou tolik potřebného chraplavého hlasu, a tak lze asi souhlasit, že se jedná o jeden z nejlepších českých revivalů. Hned na začátek spustili "Piece of you" a pokračovali dalšími hity jako "Summertime" nebo "You really got me". Končili a capella zpívaným "Mercedes Benz", při kterém dokonce lidé spontánně tleskali do rytmu. Celkově se bezesporu dočkali největšího úspěchu ze všech, k čemuž přispěla i výborná kytaristka Kateřina Ryšavá. Jako jediní koncert nezkrátili a dokonce přidali i přídavek, výše už zmíněný.

České srdce, šestý běžec na trati, je už zkušeným vytrvalcem, na kontě má čtyři alba a 30. listopadu bude křtít páté. Jejich keltský rock je velmi příjemný, a když už jsme u těch revivalů, i oni začali převzatým kouskem. Jejich srdce tlouklo v rytmu U2 a song "I still haven´t found what I´m looking for" odtlouklo hodně rychle. Místy byli rozjuchaní jak z irského pubu, jindy francouzsky romantičtí. Housličky hladili na duši. Z písní si vzpomínám na "Holčičko neplač" nebo "Srdce z Avalonu". Taky mě zaujala jedna instrumentálka, především krátký úryvek z ní, teprve na konci jsem si vzpomněl, že mi připomíná jeden motiv od skupiny ZOO.

Šťastnou sedmičku, co se týče pořadí, si vytáhli Metallica revival, kteří zostra uhodili do strun a nabídli nám exkurzi na tvrdší stranu této skupiny. Obligátní "Nothing else matters" se ale nevyhnuli. Podali průměrný výkon a ničím mě nezaujali. Divákům se ale líbili a v závěru došlo k ostrým slovním výlevům na adresu organizátorů, kteří revivalu nedovolili přidat z důvodů časového zpoždění. Brumlovka se pomalu počala vyprazdňovat.

Poslední skupinou se pro mě stal Abraxas, který začal až někdy před jednou hodinou v noci za podpory hrstky unavených diváků (snad jen 50 lidí!), mezi které jsem patřil i já. Vzhledem ke skutečnosti, že se mělo jednat o poslední vrchol marathonu, to bylo nešťastné. O návratu Abraxasu, jedné z ústředních postav české nové vlny, se napsalo už dost. Došlo k němu přibližně před pěti lety a skupina už stihla vydat dvě řadová alba "Sado-maso" a "Rituál" s hitem "Karel drogy nebere", ve kterém použili vysamplovaný hlas božského Káj". Přestože jsem byl už velmi unavený (fanouškům poslední formace Roe-deer se omlouvám za svou nepřítomnost), dostala skupina šanci zaujmout mou pozornost po dobu prvních čtyř písní. Nevyužila ji k mé spokojenosti, a tak musela dohrávat beze mne. Možná budu až příliš kritický, ale to co fungovalo v 80. letech, nemusí fungovat dnes. Já vím, Abraxas je dnes trochu jinde, daleko více inklinuje k funku a popu, ale na mě působí nemastně neslaně. Místo textů má slogany o tom že země se točí a že každý den je jinak. V těch oblečcích, co nosí spíše teenageři, působí čtyřicetiletí pánové (nebo kolik jim je) spíše "funny" než funky.

Po Abraxasu měli zahrát ještě Roe-deer a měla být ještě nějaká "diskotéka". Jak to dopadlo, nevím. Co vím, je, že kdyby nějaký návštěvník ze zahraničí navštívil tuto noc, musel by mít bezpochyby dojem, že originální český rock umírá (až na výjimky) na úbytě. Přitom tomu tak rozhodně není. Jen tahle přehlídka vzbuzovala takový dojem. Také si myslím, že vydržet 8 (resp. 11) hodin v uzavřeném prostoru, je skutečnost, která zaslouží velké uznání. Na festivalech pod širým nebem se aspoň můžete natáhnout na trávu. Ale tady... K "vopruzům" patřil i Lipčík rozhazující do davu přívěsky ke klíčům a batohy. A poslední poznámka patří jídlu! Když chce někdo pořádat něco tak dlouhého, měl by ksakru zajistit víc než jen sušenky a buráky!!!

Rockmarathon: (Walking Fish, Just, Deep Purple revival, egnoisse, Janis Joplin rev., České srdce, Metallica rev., Abraxas, Roe-deer), 18.11. 2000, Sky Club Brumlovka, Praha