Solange Knowles od svých třinácti let jezdila jako tanečnice po turné s Destiny's Child a sledovala svou starší sestru Beyoncé, jak si užívá slávy a ovací. Není divu, že trpí jistým sourozeneckým syndromem. Název své albové dvojky sice odvozuje od nahrávacího studia, které vybudoval její otec a šéf rodinného klanu Mathew Knowles, ale zároveň připomíná, že ačkoli rodině i své sestře za mnohé vděčí, tady je její království. Snad proto se to na ní nehemží featuringy a za mikrofon mohl pouze na chvilku neo soulový crooner Bilal.

Rajón si vytyčuje textem úvodní psychedelické ukolébavky "God Given Name" v produkci Thievery Corporation. "Nejsem ona a nikdy nebudu... Dvě dívky jdou každá jiným směrem, míří do stejné galaxie... nechte můj hvězdný svit zazářit, ne nejsem žádná sestra, jsem jen mé Bohem dané jméno!" Následuje množství ironických omluv: "Sorry, že mé texty vždycky nezvoní, že můj vzhled nesedí k mému poselství, že neberu svět vážně..." Rozhodně dává najevo, že je připravena jít do boje.

Zatímco Britky Amy Winehouse a Duffy čerpají naprosto otevřeně ze zlatých let soulu a r'n'b, Solange si z nich bere melodie a náladu, ale zvukově míří do budoucnosti. Muzika není tolik o šlapající kapele, jako o studiové alchymii. Největší prostor dostal Jack Spash (má vlastní projekt Plantlife, ale pracuje i s Estelle či Alicií Keys). V "T.O.N.Y." šetřil elektronikou a vytvořil hymnu s kouzelným kytarovým beglajtem a fanfárami dechů, kterou jakoby oprášil někde v archívech Stax Records. Solange zpívá o Tonym, který nevolá. "Co jsem udělala špatně? Kašlu na něj! Ale ta noc s ním byla tak jiná, chybí mi...". Rozpustilá, ironická, najde prostor pro legrácku i slovní obrat bez kontextu, který asi chápe jenom ona. Má se to tak s celým albem. Je funny. Pokud hledáte spíše emoce než zábavu, jste na špatném místě.

Singl "Sandcastle Disco" produkovaný Soulshockem (Nelly, Keshia Cole nebo Kelly Rowland) začíná takřka stejnými, jen pomalejšími bicími jako hit od Peter Björn And John "Young Folks". Místo pískání spustí Solange melodii jak od The Supremes, včetně ženských sborů. "Jsem jako hrad z písku, neodfoukni mě." Mezitím si brouká. The Neptunes přispěli hitovkou "I Decided". Rytmicky sedí v šedesátých letech, ale je oholená, až zní jako demosong z kláves samohrajek. Přitom funguje! Když zazní na konci alba znovu v živém remixu od Freemasons s dechovou sekcí, teprve rozvine svůj potenciál.

Mark Ronson (Amy Winehouse, Lily Allen, Robbie Williams) se podepsal pod akustickou "6 O'Clock Blues", kde ukazuje Solange i svou upřímnější tvář. Není to pocta Marvinu Gayi "Ode To Marvin" nebo celkem nevýrazná "I Told You So", ale elektronické snění "Cosmic Journey" či navazující "This Bird" dokazují ambice, které deska má. Posledně jmenovaná věc stojí na podkladu od Boards Of Canada. Ano, skutečně si půjčila track od bohů ambientní elektroniky, konkrétně "Slow This Bird Down" z jejich zatím posledního dlouhohrajícího zářezu. Nad ním blouzní cosi o královnách, létě, cukrové vatě a limonádě. Velice obskurní, ale rozhodně ne fádní.

Celá ta barevná a nápaditá r'n'b pouť má ale jeden problém. Jsou jím hlasové schopnosti. Zpěv je na první poslech slabý, obzvláště v delších tónech, kterých si bohužel nakládá víc než dost. V některých polohách se vytrácí, jinde balancuje na hraně. Je školená, což dokazují profesionálně zvládnutá živá vystoupení bez jediné chybičky, ale nemá rezervu, aby si pohrála s témbrem, elektrizovala posluchače. Zatímco při poslechu Diany Ross se můžete o hlas opřít, tady by vás čekal pád. Její sestra Beyoncé má hrdlo ohebnější, i tak se nepouští do žádné gymnastiky a svědčí jí to. Solange chce více. Několik songů to vyloženě sráží, když ani maximum není dost. "Sol-Angel..." přesto letos patří ve svém ranku k tomu nejzajímavějšímu.