Deváté studiové album heavymetalových dinosaurů z Metalliky nám bylo vtloukáno do povědomí se solidní umíněností - speciální, pravidelně aktualizované webové stránky Mission: Metallica prozradily během nefalšované čtyřměsíční informační masáže, která minula opravdu jen málokoho, o albu každičký detail. O kvalitě desek však nerozhodují slova na promo webech, ale reflexe hudební veřejnosti, takže po sedmičce, kterou dostala novinka Metalliky v hlavní recenzi Petra Adámka, jsme se na názor zeptali i dalších pěti redaktorů. Tři s výslednou známkou souhlasí, dva se vydali odlišným směrem... Cesty všech se pak střetly na průměru osmašedesát procent.

---

Petr Bláha - Smrtelně přitažlivé (9/10)
Vztah k interpretovi: Velice kladný, vděčím Metallice za vznik Megadeth!

Pryč jsou doby, kdy Metallica chrlila jednu desku za druhou. Po lehkém zklamání ze "St. Anger" se pět let s obavami čekalo na novinku. A skepse se naprosto rozplynula po prvním poslechu. Ano, stará Metallica se vrátila, geniální Rick Rubin opět nezklamal. Všichni si přáli jen starou dobrou Metalliku se vším, co k ní patřilo, a ta je zpět. "Death Magnetic" je jasným důkazem, že i ze starých dílů se dá složit kvalitní nová nahrávka. Osmdesátá léta na nás z desky dýchnou, což je jedině dobře, protože pecky jako "All Nightmare Long" nebo "Cyanide" si určitě najdou pevné místo v koncertním setu. Kytary mají pořádně dirty zvuk, jak se na thrash sluší a patří, bubny udávají zběsilé tempo a Kirk sóluje jako o závod. Velkou radost mi udělalo třetí pokračování "Unforgiven", kde dokázali, že neztratili smysl pro melodii. Ani nebudete vědět jak, a hodina a čtvrt bude pryč. Budete to chtít slyšet znovu a znovu, protože se vrátil kult, alespoň já to tak cítil. I když se v diskografii Metalliky jedná o skvělou desku, tak ani ona nedokázala sesadit z trůnu skutečného Pána loutek!

Kateřina Červenková - Metalová dýmka míru (7/10)
Vztah k interpretovi: Nikdy jsem nebyla vyloženě fanoušek Metalliky, ale vždycky si ji ráda poslechnu.

"Death Magnetic" je taková dýmka míru pro všechny fanoušky Metalliky, kteří se rozdělili po vydání kontroverzního alba "St. Anger". Nahrávka si sice ponechala energii svého předchůdce, ale kluci se na nás konečně přestali hněvat a hudebně se vrátili do svých zlatých let. Singlovka "The Day That Never Comes" lehce vplouvá mezi staré klasiky jako "One" nebo "Fade To Black" a linii návaznosti s vrcholnými alby drží i píseň "Unforgiven III", třetí díl trilogie, která rámuje tvorbu kapely. Nejkratší záležitost na desce měří pět minut, což napovídá, že Metallica zůstává u osvědčeného modelu dlouhé a vygradované skladby. Bohužel má člověk občas pocit, že by zmíněná gradace mohla přijít krapet dřív, než se hlavní motiv začne příliš opakovat. Možná by pak celek zněl hutněji a ne tak roztahaně, ale i tak se deska rozhodně nemá zač stydět. Do diskografie slavné kalifornské kapely se zařazuje ne jako parazitující levoboček, ale jako právoplatný potomek.

Michal Koch - Metallica, jak ji máme rádi (7/10)
Vztah k interpretovi: Asi jediná kapela, od které mám ze všeho nejraději živé album a nikoliv studiovku.

Metallica pro mě vždy měla největší kouzlo v tom, že stejně jako další mí žánroví oblíbenci Iron Maiden dokáže skloubit tvrdý nekompromisní metal s melodičností. Mně zkrátka nikdy nestačilo, aby kytary ostře burácely a bicí uháněly o zlom krk k Neumětelům, já mám rád, když jsou do metalového kabátku oblečeny napadnuté melodie. Snad proto jsem minulému albu "St. Anger" dodnes nepřišel na chuť, snad proto se mi novinka "Death Magnetic" tak líbí. Ano, lze souhlasit s kritikem, který praví, že se Metallica vrátila ke svým vlastním kořenům a nikam na tomhle albu svoji tvorbu neposunula, ale jsou-li ony kořeny tak pevné jako v případě téhle kapely, není to na škodu. A osmiminutová singlovka "The Day That Never Comes" s klipem, který ač protiválečný, není prvoplánovitý, je prostě esencí toho, co mám na Metallice rád. Nějak mi zkrátka nevadí, že tenhle koláč už jsem jedl. On je totiž znovu výtečně propečený, vydatný a mně prostě chutná. A řekl bych, že nejsem sám.

Radek Londin - Opět věrni svému názvu (7/10)
Vztah k interpretovi: Metal není můj žánr, ale Metallica, předtím než začala nakládat a dobíjet, patří do hudební čítanky, kterou si čas od času přelousknu.

Návraty ke kořenům teď frčí, a tak ani Metallica nesmí zůstat opodál. Potěší zhrzelé kdysi-fanoušky a ti noví už si kvůli jménu zvyknou... a kritici můžou zase psát o návratech do formy a nejlepším albu za X let. Abychom snad nezapoměli, jaký je rok, Rick Rubin přehulil kytary, tak jak to teď frčí, čímž pomohl Kirku Hammettovi a jeho riffům vysoké kadence, ale přidusil všechno okolo. Zkrátka mi více sedí starý upozaděný zvuk, kde byly více čitelné Ulrichovy bící. Sice není nijak progresivní bubeník, ale má úžasnou dynamiku, které nový magnetismus nesvědčí. Když Hetfield zpívá "the slave becomes the master" nebo "need more and more", nezní tak přesvědčivě jako kdysi, ostatně po tolika letech popového přisluhovačství (jen za odstartování trendu živáků se symfoňáky jim patří peklo) to ani nemůže být jinak. Přestože i po mnoha posleších cítím mírnou pachuť a vkrádá se pocit, že vajíčko je vyfouklé a pod slupkou prázdné, když to v kusech jako "Cyanide", "The Judas Kiss" nebo "My Apocalypse" rozbalí, je mi to úplně jedno, protože když slupka křupe, vrací se thrash.

Petra Hubáčková - Metallica je pryč (4/10)
Vztah k interpretovi: Metalliku jsem začala poslouchat, když mi bylo deset. Ve dvanácti jsem je znala jako svoje boty a do vydání "St. Anger" jsem na ně nedala dopustit.

Metallica je dnes továrna na prachy a žalostná vzpomínka na sebe samu. A nová deska "Death Magnetic" je toho důkazem. Slibovaný návrat do osmdesátých let je prostě nesmysl. Po kopanci "St. Anger" se tomu navíc špatně věří. Když se mi "Death Magnetic" dostalo do ruky, Metallica mě zklamala podruhé. Po promo masáži jsem na další Hetfieldovy chmury, ke kterým se takticky přiznal až po uvedení desky na trh, zvědavá nebyla. Jediný, kdo se opět ponořil do vod, ze kterých se zrodily opravdové hymny, byl Kirk Hammett. Na jeho kytarových sólech si posluchač nesmírně pošmákne a ty jediné na dobu před skoro třiceti lety skutečně poukazují. Lars Ulrich ve většině skladeb ulítává na thrashovém drtiči a vokální projev frontmana je spíš plochý a plytký než přesvědčivý a strhující. Já jim to prostě už nevěřím, od prvních tónů "That Was Just Your Life" až k poslednímu zádrhu "My Apocalypse" je to jen póza.

---

Album: Metallica - Death Magnetic
Průměrné hodnocení: 6,8/10
Celkový čas: 74:38
Skladby: That Was Just Your Life, The End Of The Line, Broken Beat & Scarred, The Day That Never Comes, All Nightmare Long, Cyanide, The Unforgiven III, The Judas Kiss, Suicide & Redemption, My Apocalypse