Seriál Co poslouchá musicserver si dal na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Jako další odhaluje své hudební srdcovky Petr Adámek.

Jsem tak trochu exhibicionista. Navíc mám rád komentáře a diskuze pod články, a to jak ty pozitivní, tak ty negativní. Tenhle seriál je tedy ideální volba, jak obě potřeby uspokojit. Kromě několika málo výjimek se nebráním žádnému stylu, své oblíbence mám napříč celým hudebním spektrem od etna, přes metal až po psytrance. Nejvíc ale ujíždím na tvrdší rockové muzice, posledních pár let hlavně na všelijakých odnožích crossoveru a post grunge. Zejména grunge, přesněji řečeno jeho vlivy, se často promítají do mojí top ten.

---

10. Scooter - ...And The Beat Goes On! (1995)

Ne, nedělám si srandu. Za debutovou plackou Scooter si stojím stejně pevně jako za vším následujícím. Zní to skoro neuvěřitelně, ale opravdu byly doby, kdy trojice z Německa produkovala skvělou muziku. Když se v polovině devadesátých let rozmáhal rave, Scooter vydávali jednu desku za druhou a celá tancechtivá Evropa byla hladová po každém novém singlu. Vždyť hned toho druhého "Hyper, Hyper" se prodalo několik set tisíc kopií. H.P. a jeho dva kumpáni do toho nebuší za každou cenu a vedle odsýpajících beatů je nahrávka plná i klidnějších a temnějších pasáží. Po následujících třech čtyřech stále solidních zářezech se ale začali opakovat a ztrácet šmrnc, až skončili v diskotékové břečce. "...And The Beat Goes On!" byla tehdy po všech těch nesmyslech z Bravíčka moje první rozumná deska a cením si jí dodnes.

---

9. Skunk Anansie - Post Orgasmic Chill (1999)

Velká škoda, že se Skunk Anansie rozpadli. Málokterá zpěvačka mě totiž dokázala uhranout hlasem jako Skin. Možná ještě Klára Nemravová, ale to je přece jenom jiný příběh. Jasně, Skin se sice vydala na sólovou dráhu a když před pár lety předskakovala v Praze Sealovi, stál jsem jako opařený. Jenže ze všech tří desek její původní kapely sršely megajouly energie, které u osamocené zpěvačky hledám marně. "Post Orgasmic Chill" zastihl Skunk Anansie ve vrcholné formě, marně bych hledal byť jedinou výtku. Skvělé kytary, pestré aranže, dramaticky vygradované dojezdy a hlavně (sorry, že se opakuju) zase ta Skin, které věříte jak hysterický řev, tak něžný šepot. Tohle je moderní rock se vším všudy!

---

8. Laurent Garnier - Unreasonable Behavior (2000)

V roce 2000 byla u nás CD vypalovačka poměrně luxus. Když jsem si po čtrnáctidenní dřině na brigádě ušetřil sedm tisíc a koupil si dvanáctirychlostního Hawlett-Packarda, byl jsem na střední velkej king. Vypaloval jsem kde komu kde co a většinou i jednu kopii pro sebe. Takhle se ke mně dostala i deska, jejíž obal mě zaujal na první pohled, ale jejímuž obsahu jsem vůbec nerozuměl. Trvalo pár let, než jsem Garniera alespoň trochu pochopil a musím přiznat, že žádné jiné jeho nahrávce jsem už na chuť nepřišel. Nejspíš proto, že mi chyběla trpělivost, tu totiž poslech jeho materiálu vyžaduje především. Za to "Unreasonable Behavior" proháním ušima víc než často a skvělý singl "The Sound Of The Big Babou" ještě častěji.

---

7. Priessnitz - Seance (1996)

Není to náhoda, že se Priessnitz objevují v našem seriálu již poněkolikáté a je jenom dobře, že stále zůstávají skryti širokým masám. Partu kolem Jaromíra Švejdíka jsem zaregistroval až deskou "Zero" a postupně se prokousával k starší tvorbě. Nejvíc jsem si oblíbil intimní výběrovku "Potichu", to se však změnilo minulou zimu: po karambolu na lyžích ležím se zlomenou stehenní kostí ve francouzské nemocnici, otupělý dávkou morfinu a mám pocit, že už nemůže být hůř. Večer co večer před spaním polykám hrstku prášků a navrch ještě tuhle desku. Proplouvám jednotlivými příběhy a zbídačelá duše nachází klid. "Seance" není zrovna veselé dílko, které by vám rozzářilo svět, ale je ideálním lékem na podobné momenty, kdy se zkrátka potřebujete vykoupat ve své šedivé náladě.

---

6. Nirvana - In Utero (1993)

V den, kdy zemřel Seattle (jak ve skladbě "The Day Seattle Died" zpívají o Cobainově sebevraždě američtí Cold) mi bylo devět a existence Nirvany mi byla ukradená. Nikdy jsem ani neposlouchal klasický grunge, prostě mi většinou vadil ten neučesanej zvuk. Ten je sice ze tří řadovek Nirvany nejcharakterističtější právě pro "In Utero", ale tady mi ten bordel kupodivu nevadí, ba naopak. Těžko říct, jak by album znělo bez nálože heroinu v Cobainově krevním oběhu, ale na nahrávce je nejpřitažlivější právě autentičnost, kterou drogy a duševní vyčerpání vtiskly do každé písně. Zubožený Cobain má však stále cit pro silné skladby, jakkoliv se některé z nich ("All Apologies", "Pennyroyal Tea") ukázaly v celé své odhlučněné kráse až o rok později v akustické verzi. "In Utero" má natolik silný nevyužitý potenciál, že kdyby vzniklo za jiných okolností, strčilo by "Nevermind" do kapsy, tím jsem si jistý.

---

5. Silverchair - Freak Show (1997)

Kdo by dnes řekl, že tihle tři Australané kdysi nosili trika s Nirvanou a Metallikou a na koncertech máchali dlouhými vlasy? Silverchair se změnili k nepoznání. "Freak Show" je jejich druhý počin a výsledek je o to cennější, že klokanům z Newcastlu bylo v době vydání sotva osmnáct. Grunge a hardcorem poskvrněná deska je nápaditou a emocemi nacpanou výpovědí tří mladíků, z které mrazí v zádech. Daniel, Ben a Chris měli natolik uvěřitelnou tvář, na svůj věk vyspělé skladby a dostatečné instrumentální schopnosti, aby se v Austrálii stali mluvčími své generace a prodali miliony desek. Pak přišla stále ještě nadprůměrná "Neon Ballroom" a poté už Silverchair sklouzli k všednímu střednímu proudu. Málo platné, tohle je hudební vývoj.

---

4. the.switch - Beautiful (2004)

Naprostá srdcovka. Swiče jsem objevil krátce po narození této desky a okamžitě jsem propadl těžké závislosti. Jakkoliv je poslední "Svit" hudebně pestřejší a dotaženější, stejně mám radši nádhernou. Ale jenom o fous, ostatně "Beautiful" a "Svit" jsou jediné nahrávky, které nikdy nemažu z mp3 přehrávače. Na koncertech pak stojím v první řadě a když si kapela vymyslí něco jako zájezd na koncert do Mnichova, jedu taky. V neposlední řadě mi report z koncertu the.switch před dvěma roky, ačkoliv nakonec vyšel u konkurence, otevřel dveře do redakce musicserveru. Šílenec? Fanatik? Ale kdepak. the.switch si veškerou pozornost právem zaslouží. Tohle je prostě ryzí kvalita a velká naděje české tvrdě rockové muziky. Za pár let mi dáte za pravdu. Hawk!

---

3. Prodigy - Music For The Jilted Generation (1994)

Koukám takhle v sobotu ráno na Eso a najednou chlápek, co sebou škube v metru. Vypadá ujetě, ale líbí se mi. Od kamaráda si následně přehrávám z kazety na kazetu "Fat Of The Land". Postupem času si od Prodigy sháním další řadovky, živáky, remixy, rarity. Když trochu dozraju, největší zalíbení nacházím právě v této studiové dvojce a zároveň mě začíná mrzet, že jsem se nenarodil o pár let dřív v Anglii a nezažil celou tuhle kapitolku na vlastní kůži. Ne že by se Keith s Maximem tolik vyklidnili a Liam sázel horší beaty, ostatně jsem je viděl v plné parádě dvakrát naživo, ale stejně... Tak aspoň zavřu oči, volume pořádně doprava, "Vodoo People", "No Good", "No Love" a zapojím trochu fantazie. Hmm, v tom čtyřiadevadesátém to musel být masakr! Mimochodem - v polovině prosince hrají Prodigy v londýnské Brixton Academy a pokud všechno dopadne, najdete na musicserveru reportáž.

---

2. Deftones - White Pony (2000)

Deftones zbožňuju od A do Z. Každý jejich počin má v sobě něco neodolatelného: "Adrenalin" přímočarou syrovost, "Around The Fur" těžko uchopitelnou rozervanost a neklid, "White Pony" je pestrá a hitová (v nejlepším slova smyslu), z eponymní "Deftones" pochází moje nejoblíbenější deftoneská skladba "Bloody Cape" a zatím poslední "Saturday Night Wrist" je příkladem hudební vyzrálosti. Nakonec zvítězil právě bílý poník. Na ostatních deskách mi vždycky něco malého vadilo - jedna, dvě skladby, pořádně nevím proč. A "White Pony" je zkrátka dokonale dotažená. Ať už Grammy ověnčená palba "Elite", naléhavá "Knife Party" nebo závěrečná ubrečená "Pink Maggit", tohle album na mě působí jako malé klenotnictví, kde Chino Moreno svítí z vitríny jako velký diamant.

---

1. Smashing Pumpkins - Siamese Dream (1993)

Nevím přesně, kolik času mi trvalo sestavit předchozí pořadí, ale o #1 jsem nepochyboval ani vteřinu. Když se zeptáte fanouška Smešů na jeho nejoblíbenější desku, pravděpodobně odpoví "Mellon Collie And The Infinity Sadness". I já jsem oba kotouče nadšeně točil dost dlouho a nevěřil, že bych mohl nalézt něco lepšího. Stalo se a "Siamese Dream" se mi vrylo pod kůži jako žádná jiná deska. Ale proč vlastně? Smashing Pumpkins jsem sice nikdy nežral o nic víc než podobné grungem načichlé bandy, ale vždycky pro mě měli jakousi vzrušující přitažlivost. Je taky pravda, že písně na "Siamese Dream" drží pospolu jako kameny v egyptské pyramidě a zároveň má každá svůj vlastní výrazový materiál. Proti skvostným tichým baladám ("Disarm", "Spaceboy") stojí některé o dost hlučnější ("Soma", "Mayonaise"), ale přitom jsou všechny stejně intimní. V neposlední řadě jsou Dýně skupinou instrumentálně skvěle vybavených hudebníků. Ale dost s racionalitou, o tu tady zdaleka tolik nejde.

Corgan otevřel i ta nejtajnější zákoutí svojí duše a vytvořil naprostou pocitovou explozi. "Siamese Dream" je pro mě platonická láska a hodina naprostého souznění působící jako transfuze mé vlastní krve.