Koncerty v Akropoli musí vždy končit ve 22:00, proto nastoupili Grand Slam už po 19. hodině. Co jsou zač? To věděl málokdo. Většina příchozích se nechala zlákat slavnými jmény M. Parkera, G. Clintona, B. Collinse a dalších, se kterými měli Grand Slam co dočinění.

Grand Slam je především projekt legendy p-funku Gary "Mudbone" Coopera a neméně legendárního trumpetisty Rockin´ Rick Gardnera. Gary se proslavil jako zpěvák a vůdčí osobnost slavných kapel Parliament, Funkadelic, The P-Funk Allstars a dalších. Žije v současnosti v Paříži a proto založil s Rickem, který se zase přestěhoval z Ameriky do Německa, kapelu Grand Slam. Rick spolupracoval s Marvinem Gayem, Maceo Parkerem a spoustou dalších. Byl především prvním trumpetistou nejlepší dechové sekce na světě Horny Horns. Zbytek kapely tvoří výborní němečtí muzikanti.

Repertoár poskládali Grand Slam z vlastních skladeb a známých funkových hitů upravených pro vlastní potřebu. První hodina koncertu byla vyloženě zahřívací. Návštěvníci stále přicházeli a dav se ostýchavě přibližoval k plůtku pod pódiem. Na první pohled zaujaly kostýmy. Ve funku platí, čím úchylnější, tím lepší. Přesvědčit se můžete na koncertech Monkey Business. V předu stáli tři zpěváci, z toho jeden zároveň hustej negr – rapper. Bicí, perkusse, basák "Dirty Harry", kytara a dvoje klávesy. Jedny vždy fungovaly jako piano a druhé suplovaly dechovou sekci a vyluzovaly různé zvuky. A přezdívky hráčů na klávesy? "Cosmic pope" a "Spacecowboy". Vzhled odpovídal.

P-funku u nás pšenka nekvete a tak mé uši po absenci živých koncertů, zmlsané moderním zvukem, zpočátku těžce přivykaly syrovému zvuku syntezátorů z osmdesátých let. Během zahřívací první hodiny si přivykly a pak už jsem se soustředil především na "Cosmic popa", který ve svém lesklém kostýmku a bílým boa pálil do lidí ty jednoduché, neopracované, syntezátorové, ošklivé až krásné zvuky a tóny. Rytmika šlapala skvěle, zaujal především "Dirty Harry". Ve funku na baskytaře hodně záleží a "Dirty Harry" byl muž na svém místě. Zpěváci se snažili rozhýbat publikum. Tancovali, křepčili, smáli se a fungovalo to. Jenom se občas zbytečně moc drželi originálů skladeb. Vyhovovalo by mi místy méně zpěvu a více jednoduchých pokřiků a hesel, které publikum vždy rádo zopakuje. A také více instrumentálních pasáží. Tak vypadají například koncerty Maceo Parkera, na kterých ale zase postrádáte p-funkovou psychedelii. Grand Slam nebyli tolik psychedeličtí jako samotný George Clinton, ale nebyli také tolik funky jako Maceo Parker. Veliký důraz byl kladen na vokály, vystřídalo se pět vokalistů a "hustej negr" také občas rapoval. Rytmus byl funky především díky "Dirty Harrymu" a stoptimům bubeníka "Splash Gordona". Naopak "Dandyho" ostrá kytara zněla místy až příliš rockově. Klávesy a hodně používaný talk-box a vocoder (zpěv zmutovaný do hlasu robota doprovázený na klávesy) dodávaly výslednému zvuku unikátní atmosféru p-funkových koncertů osmdesátých let. Ta je také skvěle zachycena na živém albu "The best of Grand Slam live – vol.1". Nenajdete zde však funkové klasiky v podání Grand Slam. Zazněly například Ohio Players a jejich Fire, nebo jen několik let starý hit od 2Pac – "California Love". Nebyla vynechána ani "Mothership Connection", skladba, při které nechává Roman Holý na koncertech Monkey Business přistávat Mothership. Když však Grand Slam dostali publikum do správné nálady a já už vyhlížel Mothership, dostavil se trochu násilný přechod jinam. "Dandyho" kytarové breaky na mě působily rušivě. Zařadil bych je spíše na koncert nějaké kytarové kapely, jako třeba Reef. Slušný odpich měla klasika u nás známá v podání Jima Morrisona a The Doors – "Light my fire". Pro spoustu lidí, včetně mě, téměř posvátná skladba, symbol konce šedesátých let a amerického hnutí hippies. Grand Slam nahradili hlavní klávesový motiv skladby kytarovými až crossoverovými vsuvkami a zasněný zpěv Jima Morrisona uječenými soulovými vokály. Zkrátka z originálem od Doors zůstaly společné jen text a melodie.

Gary "Mudbone" Cooper nastoupil na pódium až po 20. hodině a s přestávkami působil až do konce. V Akropoli byl největším ztělesněním p-funku a působil velice pozitivně, skoro mě až zarazil jeho čistý zpěv. Kostýmy měl dokonalé, takto si představuji správného p-funkového šílence. Rockin´ Rick Gardner se naopak objevil jen v několika skladbách, kostýmy neměnil, a i když vypadal spokojeně a na trubku hrál skvěle, bylo poznat, že svá nejlepší léta už má dávno za sebou. Jeho výkon byl pro mě zklamáním. Grand Slam opustili pódium čtvrt hodiny před desátou, aby se ještě nechali vytleskat na poslední přídavek. Gary "Mudbone" vypadal z pražského ke konci pěkně odvázaného publika nadšeně a "Cosmic pop" se na přídavek vrátil v Mikulášské čepici, čímž mi udělal velikou radost. Ještě větší radost mi však udělal Martin Fořt z pořádající Mafo Agency, který byl z koncertu Grand Slam nadšený a určitě je k nám ještě přiveze, tak už si je nenechejte ujít!

Poznámka autora - nejsem rasista, označení "hustej negr" používám pro drsně vypadající černochy, protože se mi líbí, jak jsou HUSTÝ.

Grand Slam, Palác Akropolis, Praha, 11.11. 2000