S Danger Mousem v zádech (Dust Brothers a Nigelu Godrichovi se zamávalo na rozloučenou) našlapuje Beck do melancholických stop svých posledních alb. Blonďákovo rozkošnicky unavené & zpruzené písničkářství dostává nový ksicht - tak trochu pop budoucnosti, tak trochu syrovost na efekt. Balady a rock'n'roll, co si v autě nepustíte. Výlučně bez rapu, za to se soustředěným, naléhavým vokálem. Nic moc skočného, za to dlouze táhlého a s důrazem na písničku.

Celou kariéru ho jako stín honí paranoia prachsprosté obyčejnosti; to je ten důvod proč na posledních deskách neslýcháme pouze Becka, ale také studio a chlápky, s nimiž se o něj dělí. A Dangera Mouse je kámoš, takže je dobré ho slyšet. "Modern Guilt" je jeho track, stejně jako veškeré beaty, aranže a celá voňavá a vzdušná produkce téhle odporné arogantní desky. I tak to je ale čistě Beckova deska (tedy žádné: Beck & Danger Mouse jamují a zkouší, co z toho bude), postavená na eklektickém písničkářství, ctícím tak na půl rockové tradice. O legendách má jasno, ale není z těch, kteří se baví skládáním poct a citováním standardů, radši je originální. Je požitkářem, který z hardrockového riffu udělá výsostný indie artefakt.

Z "Modern Guilt" se táhne aroma smradlavých rock'n'rollerů 70s, tzv. beautifull losers - kapel, co si jinde než v knihovně nepustíte. Protože si Beck rád hraje, tak na stůl pokládá tiše nahraný kravál surreálně poskládaný do mozaiky. Stopáž relativně nízká, nápadů a nosných fragmentů doslova hafo. Taky je až po okraj nasáklá negativními a nevykřičenými emocemi. Když dáte texty stranou, bude se vám poslouchat asi jako "In Rainbows" od Radiohead. Jenže tady jsou texty nejvíc. Protože u Becka ironie, fikce a osobní vklad vždy stojí natěsno, jakékoliv detailní interpretace bych nedoporučoval, ale pokud máte všech pět pohromadě, docvakne vám, že "Modern Guilt" si s ublíženou emo melancholií moc netyká. "Hey! What are you gonna do / When those walls are falling down / Falling down on you?" je celkem nářez a "I don't know / If it's my illusions / That keep me alive / I don't know what I see / Was it all an illusion? / Or a mirage gone bad?" ještě o dost větší . Taky by se tu dalo ocitovat otevřené pohrdání lidmi, kteří chtějí být pouze a jedině šťastní ("Volcano"). Nebo historka, jak se tisíce lidí topí a blonďák na to s úsměvem kouká ("Chemtrails"). Či už dlouho žádnej loser, naopak našlápnuto k tomu být mizera ("Profanity Prayers"). Prostě jedna z desek, kde jsou texty moc moc důležité.

"Modern Guilt" staví rovnítko mezi popové (rockové, folkové) konvence a nutnost být originální. Ujedou si na ní fanoušci Keane i Sufjana Stevense. Beck došel do stádia, ve kterém ho mohou milovat indie elitáři i hltači nenáročného chytrého popíku. Ale davy jako s "Odelay" nerozseká proto, že mezi roky 1996 a 2008 žádné rovnítko nestojí. Svým eklektickým rošťáctvým si vybojoval nálepku (post)moderního génia. Je super, že má pořád co říct.