25.08.2008 05:00 - Karel Veselý a Benjamin Slavík | foto: facebook interpreta
Třetí album Bloc Party "Intimacy" udeřilo jako blesk z čistého nebe. Minulý týden v pondělí oznámili vydání, ve čtvrtek už se dalo stáhnout z jejich webu. Post-punkoví revivalisté z Londýna na něm navazují na elektronické hrátky svého loňského singlu "Flux". Máme pro vás dvojitou recenzi!
Když v roce 2005
Bloc Party vydali Silent Alarm, trefili se přesně do ducha doby. V éře post-punkového revivalu dokázali být originálně neoriginální a díky širokému arzenálu svých vzorů ustáli srovnání s originály z konce 70. let (
Gang Of Four,
Joy Division). Navíc měli u mikrofonu Kele Okerekeho, který je tak trochu
Thom Yorke (civilizační úzkost),
Dizzee Rascal (rasová menšina) i
Boy George (neurčitá sexualita). Po dvou povedených albech vydali minulý týden trochu nečekaně třetí studiovou nahrávku "Intimacy". Promotion se omezila na pouhé čtyři dny, v pondělí desku ohlásili a ve čtvrtek ráno už ji začali ze svého
webu prodávat. (Stojí zhruba sto padesát korun). Na CD nosiči s několika bonusy má vyjít v říjnu.
První skladba "Ares" začíná slovy
"I want to declare war". Bouře stvořená z kytarových efektů, nervní rytmy a skandující Kele na hraně nervového zhroucení. OK, všechno, kvůli čemu jsme
Bloc Party milovali, je pořád na svém místě. Ale co dál? Předchozí album
"Weekend In The City" bylo sice výtečné, ale už na něm byla trochu znát únava materiálu. Kele a spol. to nejspíše vycítili také a řekli si, že zkusí do svého koktejlu ještě přimíchat elektroniku. Přesněji řečeno elektronické rytmy. Nepříliš povedený listopadový singl "Flux" nás měl varovat.
Bloc Party chtějí být originální a udělají pro to všechno, co bude v jejich silách.
Bohužel.
Pro začátek: "Intimacy" není "Kid A", i když jím asi být mělo.
Bloc Party k radikálnějšímu přerodu chyběl nejspíše čas a třetí album je zachycuje někde uprostřed evoluční fáze. Polovina alba (jmenovitě třeba "Halo", "Ares" nebo "One Month Off") jsou skladby, které by klidně mohly být na minulých dvou deskách. Nicméně by na nich s výjimkou "Trojan Horse" nejspíše hrály podřadnou úlohu. A jestli se na "Weekend In The City" trochu opakovali, tak na třetí desce se už rovnou vykrádají. Závěrečná epická "Ion Square" mi přišla skvělá do chvíle, než jsem si vzpomněl, že "I Still Remember" z minulé desky mělo navlas stejný motiv.
Pro druhou polovinu desky ("Signs", "Mercury", "Zephyrus", "Better Than Heaven", "Biko") obětovali motor kapely - bubeníka Matta Tonga - ve prospěch umělých rytmů a utopili se v moři experimentů. Ty jsou možná
trendy a na první poslech zní zvláštně, ale zároveň často nejdou hlouběji než za naprogramovaný beat ve spodku. Měli to raději nechat na odbornících, půlminuta Burialova remixu "Where Is Home?" strčí do kapsy všechny pseudo-dubstepové tracky na "Intimacy".
Bloc Party vyšperkovali na třetím albu svůj sound k dokonalosti. Škoda, že někde při tom všem hraní s novými hračkami zapomněli napsal písně, které by zasáhly do černého jako třeba starší singly "The Prayer" nebo "Helicopter". Když už to vypadá, že mají v "Biko" hit, Kele to zkazí ochotnickým divadelním výstupem, který ocení patnáctileté fanynky emo. Možná deska vyšla moc brzy od té poslední. A možná že stejně jako většina současných kapel už prostě řekli všechno na první desce. Chtěl bych být optimista.
Noví Bloc Party a Ben Slavík = 10/10
Bloc Party pokračují v přesvědčování o svém talentu. Že jsou v hraní post-punku jedničky, víme už od nástupu na scénu (2004). Apely druhého alba na povrchní život mladých bez idejí nepůsobí, jako když jde třídní šprt žalovat, že vás viděl kouřit na záchodě (2006). Třetí deska je vzteklá, zábavná - syrová, brutálně elektronická -, nese si s sebou stigmata ztráty starých fanoušků, a přitáhnutí těch, jež by o ně dřív nezavadili (2008). Ukazuje, že ve své kytarovce mohou filtrovat a kombinovat, nač si vzpomenou, a dochází do míst, kde je talent slabé slovo.
Odkud "Intimacy" vychází, je jasně čitelné. Není to tam, kde začalo nebo skončilo "Silent Alarm," ani tam, kde dohrálo "A Weekend In The City," je to někde v 3D prostoru. Je to fúze chemie a písničkářské přirozenosti. Pohybuje se někde mezi syrovostí prvních demáčů a do detailu vymyšleným zvukem. Do výsledného mixu přihazuje něco, o čem je mezi mladými projekty už hodně dlouho řeč - ostré syntezátory v "Ares". Potvrzuje, že rock'n'roll konvenčního střihu je stejně jako osamocená dance music dobrý leda jako přívěšek ke klíčům.
Blocs recyklují, ale vtipně a na poměry současnosti stále invenčně a s vlastním názorem a suverenitou. Obecně známé motivy ("Ares" a "Breathe" od
Prodigy), na něž hudba ještě nezapomněla, dávají do zbrusu nových souvislostí. Vše, co tu bylo, ještě když tahali kačera, zvýrazňují a nechávají mluvit samostatně. "Intimacy" navíc působí hned už proto, že Kele je jedním z nejlepších dnešních textařů a vy se v ní můžete pitvat týdny. Raveovou hudbu zbavují neschopnosti útočit na city. Jak v sobě mají uplakanou poetiku ("Biko", "Ion Square", "Signs"), tak vám svým Telecastrem rozbijou hlavu ("Ares", "Better Than Heaven", "Halo", "Trojan House").
"Intimacy" se tváří tak, že všechno, co kdy
Bloc Party dělali, mělo směřovat sem - do melancholie rozbourané masivní taneční drogou. Má v sobě přesvědčení, že jde o logický vývoj. Vybočuje z ducha diskografie i ze současné hudební produkce, to vše ale takovým způsobem, že by o tom nikdo neměl pochybovat.
Pod album nahrané ve dvou separovaných sessions se podepsali autoři zvuku dvou předchozích desek. Že byste měli automaticky poznat, kterou skladbu dělal Paul Epworth a kterou
Jacknife Lee, není důkazem průhlednosti, ale jasného rukopisu. Momenty, kdy písnička působí, jako by se Jackife od Epwortha učil, jak nechat hrát kapelu potichu a přitom nahlas, patří k nejlepším. Formát tříminutové skladby
Bloc Party k vrstvení motivů a nálad v klidu stačí. "Intimacy" hraje necelých čtyřiačtyřicet minut, ale v podvědomí drnčí hodinu a půl. Nebýt Keleho hlasu, zněla by jako z garáže, nebýt kytary Russella Lissacka (mimochodem Johnnymu Greenwoodovi dorostla konkurence), zněla by originálně jen z poloviny.
Nic tu nechybí - ze starých desek tu je všechno, dost nových věcí příjemně motá hlavu.
Bloc Party mixují, kombinují; organickým, nenuceným způsobem dochází k nevyčerpatelné desce. Fór je v tom, že mixér vyhazuje naprosto originální
kulervoucí tlakovou vlnu. A zase jednou nějaká aktuální kapela zrušila hranice taneční scény a kytarovek. Děti, o tomhle se budou učit vaše děti.
6/10 
