Když v roce 2005 Bloc Party vydali Silent Alarm, trefili se přesně do ducha doby. V éře post-punkového revivalu dokázali být originálně neoriginální a díky širokému arzenálu svých vzorů ustáli srovnání s originály z konce 70. let (Gang Of Four, Joy Division). Navíc měli u mikrofonu Kele Okerekeho, který je tak trochu Thom Yorke (civilizační úzkost), Dizzee Rascal (rasová menšina) i Boy George (neurčitá sexualita). Po dvou povedených albech vydali minulý týden trochu nečekaně třetí studiovou nahrávku "Intimacy". Promotion se omezila na pouhé čtyři dny, v pondělí desku ohlásili a ve čtvrtek ráno už ji začali ze svého webu prodávat. (Stojí zhruba sto padesát korun). Na CD nosiči s několika bonusy má vyjít v říjnu.

První skladba "Ares" začíná slovy "I want to declare war". Bouře stvořená z kytarových efektů, nervní rytmy a skandující Kele na hraně nervového zhroucení. OK, všechno, kvůli čemu jsme Bloc Party milovali, je pořád na svém místě. Ale co dál? Předchozí album "Weekend In The City" bylo sice výtečné, ale už na něm byla trochu znát únava materiálu. Kele a spol. to nejspíše vycítili také a řekli si, že zkusí do svého koktejlu ještě přimíchat elektroniku. Přesněji řečeno elektronické rytmy. Nepříliš povedený listopadový singl "Flux" nás měl varovat. Bloc Party chtějí být originální a udělají pro to všechno, co bude v jejich silách.

Bohužel.

Pro začátek: "Intimacy" není "Kid A", i když jím asi být mělo. Bloc Party k radikálnějšímu přerodu chyběl nejspíše čas a třetí album je zachycuje někde uprostřed evoluční fáze. Polovina alba (jmenovitě třeba "Halo", "Ares" nebo "One Month Off") jsou skladby, které by klidně mohly být na minulých dvou deskách. Nicméně by na nich s výjimkou "Trojan Horse" nejspíše hrály podřadnou úlohu. A jestli se na "Weekend In The City" trochu opakovali, tak na třetí desce se už rovnou vykrádají. Závěrečná epická "Ion Square" mi přišla skvělá do chvíle, než jsem si vzpomněl, že "I Still Remember" z minulé desky mělo navlas stejný motiv.

Pro druhou polovinu desky ("Signs", "Mercury", "Zephyrus", "Better Than Heaven", "Biko") obětovali motor kapely - bubeníka Matta Tonga - ve prospěch umělých rytmů a utopili se v moři experimentů. Ty jsou možná trendy a na první poslech zní zvláštně, ale zároveň často nejdou hlouběji než za naprogramovaný beat ve spodku. Měli to raději nechat na odbornících, půlminuta Burialova remixu "Where Is Home?" strčí do kapsy všechny pseudo-dubstepové tracky na "Intimacy".

Bloc Party vyšperkovali na třetím albu svůj sound k dokonalosti. Škoda, že někde při tom všem hraní s novými hračkami zapomněli napsal písně, které by zasáhly do černého jako třeba starší singly "The Prayer" nebo "Helicopter". Když už to vypadá, že mají v "Biko" hit, Kele to zkazí ochotnickým divadelním výstupem, který ocení patnáctileté fanynky emo. Možná deska vyšla moc brzy od té poslední. A možná že stejně jako většina současných kapel už prostě řekli všechno na první desce. Chtěl bych být optimista.