Soumrak – pokaždé jiný a přitom již léta stejný

13.11.2000 20:55 - Hynek Just | foto: facebook interpreta

Už jste někdy slyšeli desku nazpívanou v šesti jazycích? Už jste někdy viděli booklet, ve kterém polovině textů nerozumíte a obracíte stránky pozpátku? Tak taková deska vznikla nedávno na Moravě. Nahrálo ji mezinárodní seskupení Rale a jmenuje se "Soumrak/Twilight".
8/10

Soumrak – pokaždé jiný a přitom již léta stejný

Skladby: Twilight, záblesk 1, Amenoyuki, záblesk 2, V plameni, záblesk 3, Biale mrozy, záblesk 4, Moondance, záblesk 5, Bludiště, záblesk 6, Nedojdeš, záblesk 7

Celkový čas: 55:35
Vydavatel: Indies
Na světě je nová, v pořadí druhá deska mezinárodního seskupení Rale. Chcete-li, jednoho z projektů, který dal dohromady snad nejčastěji citovaný představitel brněnské alternativní scény – Vladimír Václavek (jistě nemusím připomínat spolupráci s Ivou Bittovou či kapelou Dunaj). Rale fungují sice především v naší republice, nicméně základ kapely byl postaven ve Francii (před sedmi lety na festivalu v Mimi), kde Václavek oslovil Japonku žijící ve Francii Takumi Fukushimu (housle, zpěv) a Korejku žijící v Itálii Cynthiu Phung-Ngoc (tanec, zpěv). Pak se k nim přidal Václavkův kolega z Dunaje, kytarista Josef Ostřanský a cellistka Andrea Konstankiewicz (oba posledně jmenovaní fungují společně v kapele Boo) - psal se rok 1997 a chvíli na to vznikl debut kapely – "Až zahřmí". I nová deska "Soumrak/Twilight" začala vznikat ve Francii, a to před rokem, společně s tanečním souborem "Kublai Khan Investigation", nahrána byla na Moravě letos v létě. Její mírně posmutnělý ráz je jistě ovlivněn i faktem, že jeden ze spolutvůrců, francouzský tanečník Laurent Retourneur, se jejího natáčení nedožil, v květnu podlehl více než ročnímu boji s rakovinou ("Soumrak" je mu věnován).

Název nosiče krásně koresponduje s jeho obsahem, soumračné ladění se prolíná celými pětapadesáti minutami jeho trvání. Od ostrých a divokých kontur, které se na obloze tvoří se zácházejícím sluncem ("Amenoyuki"), přes matnou a šerou atmosféru těsně po západu ("Bludiště") až k tichým a šeptaným slovům, o které si říká černočerná tma ("Białe mrozy"), se v "Soumraku" dočkáme všech fází. A ty se střídají nepředpokládaně a prakticky neustále (všechny jsou nastíněny už v úvodní desetiminuové "Twilight"), deska tedy rozhodně netrpí odhadnutelnými a schematickými postupy. Pravidelných je pouze sedm improvizovaných "záblesků", které oddělují každou ze sedmi skladeb.

Výjimku netvoří ani jazykové uspořádání alba. Dohromady šest (čeština, polština, franzouzsština, angličtina, španělština, japonština) řečí se tu prolíná nezávisle na začátku a konci skladeb (nejextrémnější v tomto ohledu je "Twilight", kde se zpívá francouzsky, anglicky, česky a japonsky) a nepůsobí to nuceně či šroubovaně. Aniž by bylo třeba podceňovat textovou stránku "Soumraku", je jasné, že jen na ní postaven není, stejný důraz je kladen na atmosféru písní (nemohu se vyvarovat srovnání s projektem Václavka a Bittové "Bílé inferno", skladba "Moondance" jakoby z něj byla vystřižena), na obrazy, které vyvolávají a v neposlední řadě i na pohybovou stránku přednesu (jakmile člověk při koncertě jednou zažije taneční kreace Cynthie, nedokáže si je při dalším poslechu odmyslet).

Pečlivost, kterou Rale investují do vizuální podoby, je patrná už z pohledu na samotný booklet. Ten se dá rozložit do neobvyklého tvaru, jehož základ tvoří dvě protilehlé knížečky, ve kterých musíme listovat protichůdně (tedy jednou po evropsku odpředu dozadu, druhou po asijsku naopak), abychom dostali výslednou plochu věnovanou vždy jednomu textu. A to není vše, jakákoli kombinace jakýchkoli stránek k sobě pasuje i vizuálně, fotomontáže Martina Píra, které tvoří hlavní plochu, dostávají při listování vždy jiný a originální tvar.

"Soumrak" je deska, na které odkryjeme s každým soustředěným poslechem něco nového, je mistrně prokomponována jak po technické, tak po pocitové stránce. Člověk si s novými a novými zážitky s ní přestává být jistý, chápe-li vůbec její směr a výpověď a začíná zjišťovat, že může být také postavena jen na jedné z mnoha pravd, které se v hudbě opakují už po léta, totiž, že
Člověk má jedno srdce
jednu cestu též,
když se té cesty bojíš
nedojdeš, nedojdeš.
/"Nedojdeš"/
- stejný Kainarův verš, který už před osmadvaceti lety zpíval Vladimír Mišík na "Kuřeti v hodinkách"... a pak že hudba není jen jedna. Přeji příjemné prožívání podzimnich soumraků.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY