Connection na svém debutovém albu nastolili stejný systém, jaký se již osvědčil Gulo čar - funk s převážně rómskými texty. Nebylo by na tom ani zbla špatného, kdyby sami tento model rozšiřovali a vylepšovali. Dočkáme se ale pouze jejich verze. To znamená romale-funku. Problémem je, že nic nevyčnívá nad průměr. Skladby jsou sice instrumentálně, aranžérsky a technicky skvělé, zároveň však průhledné a přináší milióntou variaci téhož. Těžko byste hledali podobně vyčerpaný styl, jakým je funk. A dojíždí na to i Connection. Všechno tady bylo a v harmoniích je dotěženo už dávno.

Skladby na tomto albu tedy nejsou vyloženě špatné, jen prázdné. Jdou na to moderně a otírají se třeba o r'n'b, jenže to nestačí. Hudební otisk a přínos skupiny totiž krom textů neexistuje. A tím se dostáváme oslím můstkem k tomu, co nám hudbou sdělují. Upřímně mě už v rómských textech vyloženě deptá slovo romale nebo romano, i těch šunenů už bylo dost. Nevím, zda je to tak omezený jazyk, ale přijde mi, že se omílá dost malý počet výrazů dokola. V české "Někdy" je pak sice výborná dikce (což bývá někdy problém, když kapela zpívá jiným než českým jazykem), ale nohy jí podráží infantilní textík o vkládání fotky pod polštář.

Pobaví tedy několik slušných refrénů, ale především veliká rozmanitost a schopnost kapely. Kontrabasista Josef Fečo se obklopil kvalitními spoluhráči. Hlas Eriky Fečové (Navigators) drží album znamenitě, ale jistotou je i kytarista a zpěvák Milan Krok, saxofonista Rostislav Fraš a bubeník Josef Bagár. Hostovačka Matěje Ruppert v "How Will I Know" rovněž osvěžila. Jediný problém s touto deskou mám kvůli její nulové invenci.