O víkendu proběhl v pražském divadle Archa další díl leošního festivalu Helsinky v Arše, o kterém se už na MusicServeru psalo mnoho. Na zážitky byl velmi bohatý a pestrý, místy příjemně překvapil, místy nepříjemně zklamal... více o něm v následující recenzi.
Ano, Finové jsou blázni. Každý z těch, kdo se nám v Praze ukázali během festivalu Helsinky v Arše, trochu jinak, nicméně jsou to vesměs šílenci, před kterými by člověk často utekl, potkat je v noci na ulici. Také aby ne, když tráví většinu roku v šeru a depresích... Každý z nich je "mimo" trochu jiným způsobem. Jedni vypadají jako svěřenci ústavu pro labilní a nesvéprávné a se světem komunikují pouze prostřednictvím řevu, druhý z nich je maniodepresivní šílenec s harmonikou, z jehož tónů běhá chvíli mráz po zádech a chvíli má člověk strach, aby si něco při zmítajících se pózách s nástrojem neudělal, třetí by mohli nahrávat hudbu k filmovým hororům, čtvrtí si myslí, že když svůj etno půvab budou prezentovat přes tradiční euroamerické disko, budou originálnější a líbivější... všichni, jakoby byli odjinud a přesto některým člověk velmi dobře rozumí. Koneckonců je známou pravdou, že hudba je jen jedna a jestli ji někdo předává přes finštinu, tradiční finské nástroje a neobvyklé postupy, je v důsledku úplně jedno. V lepším případě může exotičnost těchto končin působit jako příjemné zpestření a osvěžení.
© Karel Šuster
Sobotní večer zahájilo sdružení
Mieskuoro Huutajat (neboli Řvouni). To, že se jedná o třicetičlenný sbor mužů různého věku, který nezpívá, ale řve světové i finské evergreeny (z těch mají nejraději skandinávksé dětské písničky), jsme se mohli dočíst i v propagačních materiálech - a skutečně tomu tak je. Co je ale jinak nepředatelné, je bezprostřední koncertní zkušenost, ve které je podstatný i vizuální zážitek a energie, která z kapely vychází. Celé vystoupení bylo pojato jako seriózní a klasické představení. Sbor (oblečený do černých fraků) byl filharmonicky ukázněný, jediným úšklebkem produkovanou hudbu neshodil, s očima plnýma nenávisti na stopkách sledoval dirigenta (který se studenou tváří a profesionálním výrazem tuto masu řídil) a řval na něj. A navzdory tomu probouzeli u většiny diváků úsměv, někdy až salvy smíchu (zvláště při coververzích všem známých šlágrů, jako je "Solněčnyj krug", "sovětská hymna", "Na krásném modrém Dunaji", "americká hymna"...). Co na nich je sympatické, je především to, že nadhled nad svou hudbou neprokazují explicitně, je v nich kdesi ukrytý a diváka k sobě přitahují skrz odkazy do těchto skrytých podvědomých sfér společného porozumění.
© Karel Šuster
Kimmo Pohjonen, neboli "Jimi Hendrix akordeonu", či "digitální harmonikář", byl přesně na protějším pólu předcházející kapely (kdo by ale po Huutajat nebyl) a zvláště začátek jeho vystoupení šokoval. Šokoval svou rozvleklostí, pomalostí, strnulostí a chladem. Vstoupit do jeho světa širokých ploch, postavených na na místě vytvořených smyčkách (z harmonikových tónů, mlaskání, úderů do předmětů...), dynamicky gradujících a opadávajících, občas doplňovaných tenkým zpěvem, nějakou chvíli trvalo, v závěru ale návštěva tohoto světa člověka strhla a dostala. Většinou v sedě, občas strhnut pohybem svého akordeonu, přehrával skladby ze svého zatím jediného sólového alba "Kielo", které mají sílu při poslechu doma (zvláště po setmění a v klidu) samy o sobě. V Arše byla produkce uhrančivého Kimma doplněna ještě kvalitním kvadrozvukem a decentním vhodně podbarvujícím osvětlením. Zážitek vskutku mysteriózní, s odstupem času i velmi intenzivní.
© Karel Šuster
Nedělní program jakoby navazoval na sobotu. První kapela
IMA-C byla svým způsobem založena na podobné atmosféře jako vystoupení Kimmo Pohjonena. Byla ale stravitelnější, byla jednodušší na vnímání, plochy, na kterých je také jejich hudba založena, byly mnohem uhlazenější. I zvukově se tvářila přístupněji - dominovaly foukací harmoniky Jouko Kyhäläye, vysoký a krásně čistý zpěv Outi Pulkkinen (občas zahrála na tradiční finský strunný nástroj "jouhikko"), spodky tvořily hravě a pestře zkomponované drum&baseové rytmy počítačového hudebníka Tommi Lindella. O co víc vypadala hudba IMA-C stravitelněji a líbivěji, tím víc bohužel strádala na vlastním obsahu. Atmosféra, která jejich hraní doprovázela, byla příjemná, jejich skladby byly čitelné a přirozené (nejvíce uvolněně vystupoval PC instrumentalista, jeho pohyby na pódiu, při kterých vizualizoval zvuky lezoucí z krabiček a slova, kterými jednotlivé skladby uváděl, byly tím, co jinak vesměs pateticky se tvářící kapelu polidšťovalo), nicméně něco jakoby na místě scházelo. Hudba IMA-C (přehráli víceméně celé své čerstvé debutové album) by byla ideální pod divadelní nebo filmové obrazy, sama o sobě by po delší době začala být monotónní.
© Karel Šuster
Kapelou, která zakončovala dvoudenní maratón Helsinek v Arše, byli s velkými nadějemi očekávaní
Angelit. Čili protagonistky v podobě dvou sester Ursuly a Tuuni Lansmanových, které zpěvem "joik" reprezentují hudbu Sámijců, příslušníků původně kočovného národa „indiálnů Evropy" a které se údajně nebojí propojovat tento čistý zpěv se současnými prvky světového proudu world music. Zní to lákavě, člověk by očekával druhou, ještě snad etničtější Varttinu - její hudba by se dala definovat stejnými slovy... Avšak. První dvě skladby se ještě tvářily jako něco, co zavání etnickou čistotou, svým unisono "joik" zpěvem působily zpěvačky, když přivřu obě oči, jako hodně okleštěná a zjednodušená Varttina. Pak se ale ke slovu dostal zbytek kapely (kytara, perkuse, DJ), který spustil naprosto nezajímavý, ničím nevýjimečný, středněproudý kytarový pop-house... začal a už nepřestal. Několik skalních příznivců diskoték v sále se zvedlo a začlo tančit, takže atmosféra po chvíli byla podobná inteligentnější house-party, nicméně většina diváků sem přišla objevovat nové a nepoznané a rozhodně neměla chuť na představování něčeho, co slýcháme běžně v tuzemských rádiích.
A tak Helsinky z Archy odjely domů (pravda, ještě nás čeká Apokalyptica na začátku prosince). Zážitky nám představily různorodé, od těch nejvíce překvapivých až k těm nejvíce překvapivým. Rozhodně za to stály a bylo by příjemné, kdyby se napříště zopakovaly, neboť finská scéna je pro většinu z nás polem neoraným a místy i velmi úrodným. Minimálně stojí za povšimnutí, že ty finské kapely, které se u nás prezentovaly, mají alespoň něco málo společného a na jakémsi "etno základě" staví; těžko říct, jestli bychom měli co nabídnout my na festivalu Praha v Helsinkách.
Mieskuoro Huutajat,
Kimmo Pohjonen, IMA-C, Angelit, 4.-5.11.2000, divadlo Archa, Praha