Fenomén takzvaných osudových osmiček, o němž se letos tolik mluví, neušetřil ani Folkové prázdniny. Podobně jako řada dalších českých festivalů byl i ten v Náměšti nad Oslavou zkoušen rozmazlenými rozmary počasí, byť v mírnějších projevech než tomu bylo třeba u nebohých Creamfields. "Prý je léto," prohlásil v jednu chvli festivalový konferenciér Ďoubal do prokřehlého davu drkotajícího zuby na zámeckém nádvoří. A tak se po několik dalších dní festival namísto v zámeckém parku (chválené a osvědčené to prostoře z loňského "bojovopodmínkového" ročníku), kam se měl po úvodních dnech přesunout, konal v jízdárně, prostoru to náhrádním, hrubě neletním, leč účelném. Na atmosféře festivalu to však ubrat příliš nemohlo, neb když koncert stojí za to, je vcelku jedno, jestli jsou nad divákem hvězdy, nebo dřevěné trámy. Ostatně, kdyby se měl sestavit žebříček vrcholů a pádů letošního ročníku, byly by mezi vrcholy hned dva koncerty z jízdárny a mezy pády povětšinou akce z nádvoří nebo parku. Posuďte sami...

Na špici toho nejlepšího vévodí Hazmat Modine, newyorská úderka, která se představila v rámci Dne blues. Ovšem není blues jako blues. Hazmat Modine se charakterizují jako postjugbandová kapela, publicisté je popisují jako směs surrealistického blues, rocku, soulu a reggae, na stránkách festivalu pak ještě jako bandu, která "vám do hlavy vydlabe díru jako vrata od stodoly a vyžene z ní odvěký bluesový reflex: někde poblíž je deprese, smutek k zastřelení." Ve skutečnosti byl ten koncert z jízdárny, jako když sedíte ve vlaku někde v Tennessee a ten vlak najednou vykolejí a řítí se po stráni rovnou do koryta Mississippi a vy místo paniky křičíte radostí a ještě si dáváte poslední lok ohnivé vody. Foukací harmonika, co zní jako hammondky? Ve třetím tisíciletí - proč ne? Ten koncert byl prostě zážitek, ze kterého se vzpamatovával i lídr Wade Shuman. Inu, od roku 1986, kdy v Česku, potažmo v Československu, byla jeho kapela naposled, se toho docela dost změnilo...

Hned pod newyorskou bandou divoce skáče Harald Haugaard. Jedno "Yeah!" střídá druhé, on divoce máchá rukama, hecuje svoje spoluhráče z kapely a hraje na housle tak, že se to nedá pobrat. A když se konečně uklidní a dá některou ze svých klidnějších skladeb zpívanou jeho ženou Helene Blum, zavane jízdárnou severská melancholie a typická "folkovková" atmosféra. Během toho vystoupení byla symbióza mezi kapelou a publikem takřka dokonalá a nepostrádala ani laskavý humor. To když se ke konci křtila kompilace loňského ročníku Folkových prázdnin a Haugaard coby kmotr namísto sektem posypával cédéčko mletou kávou, aniž by ho byl kdokoliv varoval, že se jedná o rituál zcela výjimečný.

Na bronzovém stupínku se pak usadila africká parta Iyasa. Teda neusadila - taky skáče a hopsá jako divá. Jedenáct malých černoušků mělo rádo tanec. Žádný z nich se neutancoval, a tak jich nezbylo jen deset s medem, ale všichni objíždějí i s dvanáctým - managerem - o prázdninách celou republiku, takže příležitost je vidět tu pořád ještě je. A je na co koukat. A je i co poslouchat. "Pestrobarevný uragán", jak Iyasu označil web festivalu, foukal ze Zimbabwe tak silně, že pódium zámeckého nádvoří mělo samo se sebou dost práce. A nejfascinujícnější na tom všem bylo, že se za celou dobu toho nepřerušovaného divokého skákání, zpívání, hopsání, tancování a běsnění na žádném z těch čokoládových těl neobjevila ani kapička potu!

Žebříček propadů letošních Folkových prázdnin nemá příčky. Je položený na zemi. Nikdo není výš ani níž, všichni sedí vedle sebe. Tísní se tam třeba primáš Hradišťanu Jura Pavlica. Ne ani tak za hrubě nepovedný moderátorský výstup, během nějž představoval Waterson:Carthy, jako spíše za dost nepochopitelné neustálé připodobňování vystoupení své kapely k neskutečnému utrpení - věty typu: "Snad tuto dlouhou skladbu vydržíte," nebo "Té třetí skladby nakonec zůstanete ušetřeni," budiž toho důkazem.

Na tom žebříku-lavičce pak sedí ještě třeba Sergent Pépére. A to za repete. Jistě, jejich vystoupení bylo pořád ještě vtipné, zábavné, hurónské a v rámci žánru originální, ale bylo v podstatě shodné s tím před dvěma lety. A to staví tento šraml z Francie po bok takových vyčpělin jako IAMX. Do třetice zmiňme z "poražených" například dvojici Lucia Pulido a Marta Töpferová. Na žebřík-lavici je však neposadily jejich výkony jako počasí zmíněné v úvodu. Hudba z oblasti mezi Bogotou, Caracasem a Porlamarem zkrátka potřebuje spíš piňa coladu než grog a je škoda, že zimou unavené publikum pak netleskalo ani po sólech muzikantů a muzikantek.

Za zmínku by toho stálo samozřejmě víc a bylo by to víc z toho žebříku, co stojí, ne z toho, co leží a je lavicí. Nadšení vzbudily hlasy Tima Eriksena, co zpívá písně staré jako USA, nebo atrakčního Wolfganga Sause, co zpívá alikvótně z plna hrdla. Milé byly koncerty legend anglického folku Waterson:Carthy a navrátivší se Zuzany Novak, byť energie její mbiry byla o poznání melancholičtější než tornádo Iyasa. Pozoruhodná byla Camille O'Sullivan, šansoniérka laciná, lascivní i smyslná a dravá. Bluesmani jistě nevycházeli z údivu při hře Davida Evanse, ale to byl trošku jiný čaj, proto je Profesor Blues zmíněn až tady, mezi drobky. Ale ony i ty drobky, když pocházejí z výborně upečené bábovky, jsou vlastně výborné. Stačí si zobnout. Nebo si odsypat a nechat na příště. Nakonec ono to nadšení bylo zpravidla vzájemné, takže příští ročník Folkových prázdnin může být po stránce line-upu dosti podobný s tím letošním. Ale co by ne? Vraťte se na tu větu o těch drobcích...

Folkové prázdniny, Náměšť nad Oslavou, 19.-26.7.2008

Fotogalerie: