Tenhle Rock For People byl pro mě druhej. Byl sportovní - jelikož jsme byli na celý festival za musicserver pouze dva a Vašek Trávníček měl spoustu rozhovorů, musel jsem zodpovědně oběhat všechno ostatní. Dělal jsem to kvůli vám, a myslím, že se podařilo. Snažil jsem se vstřebat atmosféru co nejhlouběji, takže nezůstane u pozorování z dálky, vystřídal jsem několik kotlů, proběhl pár circle pitů, skoro ze sebe sedřel kůži. I Kabát a Clou jsem okusil z blízkosti - taková já jsem zodpovědná osoba. Přesto rovnou říkám, že nebylo v mých silách vše postihnout úplně, občasnou stručnost proto prosím omluvte. Akce byla mimořádně výživná, třetí den už jsem vyčerpáním spal na trávě, což vypadalo velmi sockovsky. Po letošním "rokfóru" se bude stejskat.

Den první - čtvrtek
Autu, kterým jedeme, bliká kontrolka oleje. U Mladý Boleslavy se díky mýmu bystrýmu postřehu ukazuje, že jsme skoro uvařili. Oprava chvíli trvá, takže na fesťák přijíždíme trochu později. Jako minule nekonečný fronty na stan, fronta na lístek se mě tentokrát netýká. Akreditace probíhá v pohodě, press kartu mi prej nedaj, nevadí. Areál se překvapivě od minulýho roku nezměnil, snad je víc stánků. Rychle seženu program a jde se makat.

Kráčím po silnici, míjím T-Music Stage. Američani Helmet tam vařej hardcore v podobě, která mi moc neříká, občas je slyšet nástřel zajímavýho nápadu, jinak spíš drcení éčka. Je čas na jídlo a pivo. Nabídka vegetariánskejch jídel je výborná, dostatek stánků s pivem generuje menší fronty. Začíná mě bolet hlava, což mě silně irituje - mílovejma krokama utíkám do Filter Stage, kde za chvíli uvidím H20. Po prvních songách rozpoznávám jeden z vrcholů festivalu: sice už hardcore-punk neposlouchám tolik jako dřív, ale H20 představujou opravdu velmi silnej nadstandard. Chlapi dotáhli pojem "melodickej hardcore" do preciznosti, zpěvy se musej slyšet, to je zkrátka naprostá paráda. Povinná energie na podiu se plynule přelejvá do publika, jedou první "kolečka", circle pity. Zatracená hlava... H20 by si tenhle typ podpory fakt zasloužili. Silný sdělení přichází s výkřiky "Let's Go, Fashion People!", poselství "Passion Before Fashion" je hodně aktuální, přebereme si ho, až si budeme doma tužit patky před zrcadlama, že ano... V jedné z posledních skladeb hostuje zpěvák kapely Madball. Strhující.

H20 střídaj Sunshine. Mám ze setu pocit, jako kdyby do mě někdo pral tancovačku - bylo to tak, ne že ne. Čekání na Madball ale uplyne rychle. Frontman vybíhá na podium v triku H20, jejich "brothas". "This Is New York Hardcore!!!" Jednoduchý, ale výstižný. Netrvá to dlouho, v publiku nastává bouře, nadšený přijetí. Pamatuju si skladbu "Infiltrate The System". Set znamenal velmi rychlý probuzení z únavy po dlouhý cestě autem. Budu si ho ještě dlouho pamatovat. Další kroky vedou do NADO ZATOPIT (nebo je to NADA ZATAPIT? objevilo se několik variant), na Southpaw. První kroky ven ze stanu od Madball dávaj tušit, že začalo hodně lejt. Během minuty jsem mokrej, navíc jsem si zapomněl doma mikinu, nice. Do hangáru, kde teď valej Southpaw, se nemám šanci vervat. I za deště je ale jejich set působivej, aranže skladeb jsou poměrně bohatý. Ke slyšení je materiál z desky, co má vyjít v září. Je to dobrý. Po skončení je kus času, než začnou publikum zaměstnávat Kaiser Chiefs. Chci to vidět, tak se cpu. Prší. Prší. Prší. Začíná set. Zjišťuju, že dokonce znám i nějaký jejich písničky, což mě mile překvapuje. Na podiu nasazení, pod podiem chlad a mokro. Chudáci kluci. Zdejchávám se po dvaceti minutách, abych stihnul první díl seriálu "Jak se má hrát na hudební nástroje", kterej ten večer představujou Sunflower Caravan a Eggnoise.

U Caravanů zabírám s předstihem první řadu. Set nezačíná včas. Probíhaj technický problémy se zvučením, lidi začínaj vyřvávat nelichotivý věci. S první písní zarazí prapodivný zvuk, později přijde problém s nazvučením piana, které několikrát v průběhu setu vypadne. Andy to řeší přebíháním od jednoho nástroje k druhému. Ucho, který se nenechá odlákat těmahle margináliema, zaregistruje mimořádnej hudební výkon. Sunflower Caravan jsou čarodějové, jejich hudba je pro mý srdce a vkus doslova magnetická. Vynikající kompozice, vkusně romantický melodie. Sehranost. Taková hudba má cenu. Set je zkrácen asi o čtyři písně, končí "Say". Holky pochytaj trička ve velikostech, který asi kluci navrhovali podle sebe. Zbyde lahodnej pocit a obraz, jak Andy hraje na hammondy plyšovou myší. Skrz drsnej vodní cedník běžíme do Filter Stage, kde už už začínaj Eggnoise. Dvakrát dvě slova: dokonalá sehranost a úchvatná úžasnost. Kdybych měl známkovat jako ve škole, musel bych dát asi nulu. Přidává se dvakrát, reakce jsou zaslouženě nadšený. S velmi sladkým posluchačským zážitkem jdeme studený, promoklý a ublácený spát do stanu. Kámoši od vedle už spěj v tu chvíli v louži vody.

Den druhý - pátek
Otvírám oči. Pohled na strop stanu skrze ještě hustě mokrý vlasy. Prší. Chlad. To bude pařba... Dal bych si čaj s medem. Okolo stanu prochází holka, která řiká, že když si to všichni moc budeme přát, přestane lejt. Nevěřim jí, ale asi měla pravdu. Počasí se začíná vybírat, mraky trhat. Jako na první jdu na Montreal, německý punkáče. Prej to má bejt emo-punk, ne, neni, je to celkem standardní punkrock, texty v němčině. Nebaví. Zajímavější nápady slyšíme až z dálky, ke konci setu. Česká spořitelna Stage už vítá Park Avenue, italskou kytarovku, která nezapře obdiv k Placebo, do jistý míry je slyšet plagiace, ale hudba je to kvalitní, nicméně nijak zvlášť probouzející. Běžim do Filter/Kiss Radio Stage (ano, dvojstage uvnitř jednoho stanu), kde budou hrát polští Happysad. Text z brožurky s programem je chválil, já nebudu. Je to blbá kytarová míchanina stylu Chinaski, jsem navíc rád, že jsem moc nerozuměl textům. To byla vágnost.

Přežijeme, za chvíli spolu budou vařit Pavol Hammel a Radim Hladík. Troufám si tvrdit, že to není úplně sehrané a místy divoké Hladíkovy kejkle vytvářejí v duu s Hammelovými podklady rytmický bordel. Musím běžet na The Prostitutes, to bych vám nemohl udělat je prošvihnout. Jsou zatraceně přefouknutá bublina. Naposledy jsem je viděl na Trutnově 2006 a od té doby jen minimální pokrok. Návrat do stanu, tam Vladimír Mišík & ETC a hosté, nicméně Mišík nepřijel kvůli nachlazení. Poměrně ucamcaný bluesrock s místy nepříliš košatými texty tedy obstará osiřelá kapela s hosty, mezi nimiž zaujme prazvláštním způsobem vystupování Vlasta Třešňák. Pouze předkrm před Blue Effect, kteří nepotřebují příliš komentářů, zaujala hravá verze "Slunečného hrobu", kde se změnilo několik témat. Za pozornost stojí velmi schopný zpěvák (a frontman!) Jan Křížek a bubeník Václav Zima, který v nejednom probudil pocit "měl bych víc cvičit". Padáme na Českou spořitelnu Stage, kde se připravuje Xavi a "hněddé smyčce".

Z reproduktorů se line poctivá kakofonie. Po relativním ustálení pouští Xavi do davu prvních pár písní. Je to nuda, jeho hlas mě odpuzuje, jdu pryč. Z paměti vytahuju až crossoverové Fourth Face. Hrají v hangáru. Copak to kape ze stropu? Je to kondenzovaná nuda. Pak zpátky na spořitelní stage, jelikož hodlám vidět Anetu. Bubnuje Smetáček, je to fajn. Aneta nastupuje včas, má krátký blond sestřih, docela jí to sluší. Mikrofon je příliš vysoko, trapas. Hned při první písni vyletí bubeníkovi palička z ruky, není to poznat. Smetáček, ačkoli je asi nejlepším českým bubeníkem, nepředvádí nikterak přesvědčivé výkony, hraje příliš na jistotu, až k nezajímavosti. Působil trochu nejistě. Zpěvačka vystupuje i na poměry rockového festivalu velmi neformálně: děkování publiku pronáší při pohledu do země mimo mikrofon, komunikací s publikem se příliš nezdržuje, set odsýpá dál. Vzniká silně neosobní dojem, z podia dýchne chlad. Necítil jsem odevzdání do výkonu, spíš řemeslnou rutinu.

Její set nedokoukám, jelikož je nejvyšší čas jít se probít do prvních řad T-Music Stage, kde to už za pár minut rozbalej Enter Shikari. Rvu se do míst, který vypadaj, že by v nich mohl vzniknout kotel. Jako jedna z prvních zní "Energizer" a moje předpověď se vyplnila. Jdu se rvát do kotle, musím se ostře ohánět, je to hodně tvrdý, navíc jsem malej, neustále na mě někdo skáče, ale užívám si to. Moshový pasáže jsou u Enter Shikari (v setu přehráli kompletní album) hodně dobře lámaný. Výkon zpěváka excelentní, nejvíc ale baví bubeník s postavou bakaláře tělocvičnejch věd, kterej v trenkách a tílku kroutil pánví a nabádal u toho k bisexualitě. Dokonalý. U předních řad vzniká konflikt, o němž zpěvák řiká, že je "ridiculous", nevim, o čem mluví. Hraje se dál, další kotle, malej circle pit, moje artrotický klouby dostávaj zabrat. Tohle bude chtít trochu odpočinku. Z Enter Shikari zbyl hodně dobrej dojem, ačkoli je zřejmý, že zatím show a energie převládá nad rozmanitostí jednotlivejch skladeb.

Pivo, houska, sýr. Ruce a nohy bolej. Jdem to spravit na německý N.O.H.A. Multižánrová hudba na základech drum & bass stojí za to. Set je strhující kalba! Zaznívá "Tu Café", "Saxomat" i "Dive In Your Life". Dočkáme se navíc jedný úplně nový skladby z připravovaný desky (je se na co těšit). Odměňujeme velkým potleskem. Nohy protestujou.

Brání se marně, protože je ještě budu potřebovat k dobelhání se na spořitelnu, tam budou Tata Bojs. Belhat se mi daří, zabírám místo celkem vpředu. Je strašně plno. Úvodní "Být či nebeat", kapela tancuje před světelnejma panelama, jsou vidět jen tmavý siluety, silnej dojem. Seskok a začíná se hrát. Vidim tuhle kapelu poprvý a jsem v tom. Pamatuju si "Šťastnější", pak "Schovku", "Elišce". Je to plný energie, vztah publikum-podium funguje vstřícně, skřítek Mardoša poskakuje sem a tam, občas něco písklavě prohodí, nad Caisovými bubenickými schopnostmi zůstává rozum stát, je to bohatý. Kluci jsou dojatý, přidávaj dvě skladby. Odněkud letí ohňostroj. Síla okamžiku, genius loci.

Den třetí - sobota
Probouzí maximální vedro. Startujeme v jednu s plzeňskými M.Y. Music. Je to funky, trochu hip hop. Hudebně to není příliš inovativní, nicméně sexy zábava. Svou pozici na Rock For People si zaslouží. Pak běžím na Spořitelnu, kde mají hrát němečtí Karras (pouze bubenice je rodilá Němka, ostatní původem Arabové). Death hardcore, konečně pořádná hudba. A nezklamávají. Mimořádně skvělý vizuální dojem, kdy dvě vysoké Arabky s hustou hřívou a celkovou vizáží čarodějnic drtí kytary, za bicími sedí Němka, co se pořád usmívá a hrozně jí to sluší. Malý zpěvák s vypracovaným vokálem. Nelíbilo se mu, že se nepaří, skočil do publika a rozjel moshpit. Ve dvě odpoledne to bylo hodně výživný. Reakce publika nadšený, kapela viditelně potěšená.

Pak do hangáru na Chocolate Jesus. Standardně šílený výkon zpěvačky Kristýny vždycky rozproudí krev v žilách. Hudba za tímto zaostává. Zpátky na spořitelně valej Tremore, francouzská kytarovka. Nesnesitelný zpěv a chladný výkon, bavil jen bubeník, který nejspíš deset hodin denně cvičí u videí s Davem Grohlem. To byl pravej grungeovej styl. Jinak nic.

Ve stanu je mezitím bouřlivě přijata Anna K, je tam strašně plno, dav sborově hučí "Nebe" a "Noc na zemi", příjemně rodinná atmosféra, přede mnou zpěvačce fanděj kluci, který jsem včera viděl v kotli na Enter Shikari. Dobrý. Nomad Soundsystem, kteří vystupují chvíli po Anně K, předvedou povrchní směs tancovacích beatů a orientálních vokálů a instrumentace. Multikulturalismus v této všezpovrchňující a vševykrádající podobě se jednou provždy zapovídá! Na Filter Stage předvádějí precizní výkon Clou. Jejich hudba mi absolutně nic neříká, nicméně po technické stránce je to výborně zmáknuté. Nezasahuje mě to. Po zhlédnutí Davida Kollera, který hrál i několik písní od Lucie, a hrál na bicí mnohem hůř než Milan Cais z Tata Bojs, se vracím do stanu. Hrají Demented Are Go, psychotický rockabilly s hardcore kytarama, který svým zvukem evokovali crustovej koncert v malým klubu. Plus do toho elektronický skřípění zubů. Tohle nedávám, ve stanu je navíc dusno, poslechnu čtyři songy, vypajdám ven a padám na trávu. Usínám. Bude hůř, ve stanu to rozjížděj UDG. Hrajou primitivní hudbu, která je dobrá tak pro jejich patnáctiletý fanynky, se kterejma po koncertě flirtujou. Jedna píseň jako druhá, rytmicky i kompozičně blbé. Stop. Ve stanu pak vychutnávám lahodnou kompenzaci: kanadští Holy Fuck předvádějí elektronický post-rock s velmi bohatým zvukem, překvapuje dotaženost jednotlivých skladeb. Jeden z nejsilnějších zážitků festivalu, chytlavá hudba.

Pařim na Watcha Clan, bohatou multietnickou směs, podobné jako Nomad Soundsystem, ale mnohem hlubší. Okouzlující zpěvačka. Letím na Kabát, deru se dopředu. Tohle prostě musim vidět. Přichází docela zážitek. Neznám písně Kabátu jednotlivě, jen občas jsem je slyšel. Trvám na tom, že jejich hudba je opravdu primitivní (jedno téma jsem vysledoval ve třech písních), jsem ale zatraceně daleko, abych uboze napsal, že to je hudba pro ožralý fotry od děcek. Kabát maj viditelnej tah, sílu. Zapamatovatelný popěvky a melodie, který fungujou. Odsoudíme to? Můžeme, jenže nesnaží se snad celý pop o to mít silný popěvek a melodii, kterou si lidi budou pamatovat ještě padesát let? To číslo jsem možná nadhodnotil, jenže poselství je jasný: Kabát maj svoje kvality, který nemůžeme jen tak přehlídnout, ignorovat je z intelektuálskejch pozic. Byla by to trapnost. Celej set nestíhám, čeká mě totiž splnit si jeden ze snů. Na vedlejší stage za chvíli hrajou Massive Attack.

Zpoždění. Pískot znepokojenejch. Dočkáváme se, Daddy G i Robert Del Naja pochodujou na podium. Později jmenovaný při zpěvu vypadá jako zvláštní přešlapující papírovej panáček. Set je proložen mimořádně bohatou dávkou úplně nových věcí, které se chystají pro páté studiové album Massive Attack. To má vyjít na začátku roku 2009. V pozadí svítí světelný panel, na němž posléze budou běhat různé citáty a hesla, vyjadřující se k tématu svobody. Zaujme také panel představující fiktivní rozvrh odletu/příletu letadel. Trasa Washington - Guantanamo? Přílet neznámý. Takhle vypadá politický umění, který má nějakou hodnotu. Z prvních známějších písní zaujímá "Teardrop" v podání Stephanie Dosen. Křehké, jak má být. Další již pevnou složkou koncertní sestavy je vokalistka Yolanda Quartey, která předvádí uchvacující procítěnost při interpretaci "Unfinished Sympathy". To samé platí o "Safe From Harm". Massive Attack v ten večer předvedli set, se kterým se nedávno ukázali i na Glastonbury, mnoho nových písní nikomu nevadilo. Nemohlo, protože jsou to naši staří známí, maximálně působiví, z podia se valí fialová depresivní mlha, stravující všechny nepozorné posluchače. Ultraprofesionální výkon, navíc se dvěma bubeníky a basou.

To, co mi projíždí tělem při "Mezzanine", nedokážu vůbec popsat. A to nemluvím o "Risingson", která naživo rozkopává. Dejte tyhle jasný songy dohromady s "Angel", kterou zpívá Horace Andy, smíchejte s "Inertia Creeps", stroboskopem a mlhou, ve který stojí obrovskej Daddy G a vedle něho Robert Del Naja, kterej pošeptává do mikrofonu v černým oblečku, a nohama jako sirky kejve monotónně sem, tam, sem, tam. Totální hypnóza. Všechno dotažený do posledního detailu. Každej zvuk má závažnost, nic neni navíc. Z jejich setu odcházíme obtěžkaný. A nehorázně šťastný - byl to zážitek z kategorie "musí-se-vidět", zážitek, kterej si kus člověka urve pro sebe. Tohle je Hudba, prosím pěkně.

Při odjezdu jsem si říkal, co napsat. Rock For People 2008 byl zas o trochu rozmanitější než minule. Už se pomalu vyplatí koupit si lístek i minoritním fanouškům. Z fesťáku jsem měl radost. Kromě trochu slabšího posledního dne byl jinak program našlapán k prasknutí. Záchody byly po celou dobu v přijatelném stavu, profesionálně se chovala i bezpečnostní služba (byl jsem svědkem ukázkově zvládnutého zákroku). Plus samozřejmě nemluvim o těch milionech holek v úzkejch kalhotech... Ráj na zemi, jen metalu by mohlo bejt víc. Na shledanou za Rock.

Obsáhlou fotogalerii z prvního dne najdete ZDE.

Obsáhlou fotogalerii z druhého dne najdete ZDE.

Obsáhlou fotogalerii z třetího dne najdete ZDE.

Rock For People 2008, letiště Hradec Králové, 3.-5.7.2008