Ondřej Hejma a jeho parta se rozhodli uctít svojí novinkou památku kytarista Franty Kotvy a jak lépe tak učinit, než nahrávkou plnou blues. Dvanáct posmutnělých písní natažených na více než hodinu (hned pět kousků je delších než pět minut a jediná anglicky zpívaná skladba "Free Bird" je sólíčky prodloužená dokonce téměř na minut dvanáct) pohladí po duši, pokud máte blues alespoň trochu rádi. Muzikanti totiž do svých výkonů vložili spoustu citu. Je moc znát, jak tuhle hudbu milují.

Největší slabinou alba je, nikoliv překvapivě, zpěv frontmana Ondřeje Hejmy. Jeho deklamování ve velmi omezeném rozsahu je sice poznávacím znamením Žlutého psa, ale vždycky jsem byl přesvědčen, že kapelu limituje. Nejvíc je to poznat v klasice "Ďáblovo stádo". Byť se zpěvák v bookletu omlouvá ("Cortés, Chladil, Matuška, Hejma... Pánové prominou, ale bylo to silnější než já (my)!"), právě srovnání zejména s verzí Waldemara Matušky ukazuje v plné nahotě, jak nedobrý zpěvák Hejma je. Nicméně psí fanoušci jsou už zvyklí a kapela rozhodně nemá ambice tímto albem získat nové posluchače.

Takže rovnice je jednoduchá: máte rádi blues, chcete si jej užít do syta s nikoli blbými českými texty a nevadí vám Hejmův zpěv - nezpěv? Užijte si "Mellow Yellow" do sytosti. Pokud tyto podmínky nesplňujete, ta hodinka strávená s touhle deskou bude pro vás ztrátou času.