Je s podivem, že člověk jako Dan Bárta se drží v čele naší popmusic, a to bez kapky podbízivosti. Skromně, ale současně sebevědomě vydává s Illustratospherou desky bez komerčních ústupků nebo prvoplánových rádiových hitů. Přesto je nadšeně obdivován jak hudebními kritiky (to by zas tak divné nebylo), tak sklízí zcela zasloužený, ale už ne tolik samozřejmý úspěch komerční (za měsíc, co je deska v prodeji, byla v hitparádě třikrát nejprodávanější a jednou skončila na druhém místě).

V roce 2000 Bárta všechny šokoval. Vydání osobitého, jazzem protkaného alba "Illustratosphere" - bezpochyby nejdůležitější nahrávky tuzemské popmusic posledních deseti let - byl velmi odvážný krok, zvlášť po dlouholetém působení v rockové, tedy zcela jiné Alici. A i když z bokových projektů, jako byly Die El. Eleffant!? či Sexy Dancers, pramenila jeho touha roztáhnout ruce, nikdo tehdy nečekal, jak široký rozmach a zároveň přesun do zcela jiných vod to bude.

Spolu s třetí řadovou deskou Illustratosphery (a první, jež vychází pouze pod jménem kapely) už nám tito vynikající muzikanti dech nevyrazí. Své místo si jasně vytyčili zmiňovaným debutem a dnes už jen navazují tam, kde minule skončili. Jenže v tomto případě to rozhodně není málo.

Na "Animage" se opět snoubí prvotřídní muzikantské schopnosti s nadáním pro neotřelé hudební motivy. Vše spojuje Bártův zpěv s jeho typickými kudrlinkami. A i když to není nečekané, je to stále dokonalé a zároveň pěkně košaté a barevné. V jazzem nasáklých písních najdeme prvky country ("Jesus Online"), vzpomínky na rockovou etapu Bártova života ("Ozvěna kantát") nebo odkazy až někam k lidovkám ("Vlčák"). Jindy, pouze v doprovodu Roberta Balzara na kontrabas, nechá vzniknout intimní a průzračné písni "Dech". A i když je občas romantický, rozhodně to není pitomé.

Dan Bárta také - a zase v souladu se svou předchozí tvorbou - pracuje velmi nezvykle s českým jazykem. Nejen že se v jeho pozoruhodných textech objevují slova, která snad v žádných jiných písních nenajdete (třeba lanolín, klimatolog, žaluzie z kozí kůže), navíc používá i takové výrazy, k nímž běžný smrtelník potřebuje Wikipedii (nebo jste fakt z fleku věděli, co je to saprofágní brouk, odkud pochází kmen Olahů či z čeho má strach člověk trpící dipterofóbií?).

Asi nejlépe to celé vyzní v první sloce "Naokolandu", kdy můžete mít pochybnosti, jakým že to jazykem Bárta zrovna zpívá. Jeho čeština šansoniéra z Latinské Ameriky či Jihovýchodní Asie nám dopřává nad texty přemýšlet, více se jimi zabývat, snažit se jim rozumět nebo dokonce porozumět. Je to příjemné dobrodružství a pozoruhodným paradoxem je, že nejčitelnější je Bárta ve svých anglických textech (skladby "Mother′s World" a "Jesus Online").

V nedávné makrorecenzi na aktuální album Elbow jsem byl přesvědčený o tom, že tato kapela dělá hudbu v první řadě pro sebe. A také díky tomu vydávají tak znamenité desky. Illustratosphere to podle mě vnímají naprosto stejně. Píší a hrají jen to, co sami chtějí, neohlížejí se kolem sebe. A protože jsou výborní muzikanti, nemůže jim takový koncept nevyjít.