Joe Satriani patří bezesporu k nejtalentovanějším muzikantům současnosti, jeho osobitou a důmyslnou hru na kytaru si však přišlo poslechnout poměrně malé publikum. Parkoviště před halou, kde většinou postávají početné hloučky fanoušků, tentokrát zelo prázdnotou. Nepříliš početné posluchačské návštěvě amerického kytarového virtuóza bylo ostatně přizpůsobeno i uspořádání haly. Pódium bylo postaveno podélně, což jednak opticky zmenšilo sál, ale hlavně mělo přiblížit diváky svému idolu. To se podařilo z části, najít ten správný úhel, aby člověk viděl, co se děje na jevišti, dalo totiž celkem zabrat. Satriani tak trochu soutěžil s Metallikou, která ten samý večer koncertně pokřtila nový fotbalový stadion Slavie. Bylo tedy zvláštní, že někteří jedinci přišli na Satrianiho koncert v tričkách právě s americkou metalovou legendou.

Předkapela Steve Fister Band spustila svůj ostřejší a rozmarnější bluesrock kolem osmé, přesně, jak bylo avizováno. Nedočkavému publiku skupina představila především materiál ze svého čerstvého alba "Deeper Than The Blues", které vyšlo v dubnu. Úkol předkapely splnil band skvěle, ale navzdory pochvalným referencím na mě bezmála čtyřicetiminutový set ničím zvlášť nezapůsobil. Celkem chytlavé písničky s univerzálními rockovými melodiemi většinou postrádaly originalitu a nápaditost.

Po přibližně dvacetiminutové přestávce hala opět zhasla a dynamická kytarová vyhrávka odstartovala nepřetržitou, takřka dvouhodinovou ryze instrumentální jízdu. Na úvod zazněl úderný singl "I Just Wanna Rock" z aktuální Satrianiho desky, který je efektně zkreslený vokodérem. Holohlavý sympaťák tradičně schovaný za černé brýle se se svými fanoušky přivítal beze slov, pouze svým charakteristickým gestem (jež zopakoval v průběhu večera ještě několikrát), kdy mu ruka rázně vylétne vzhůru. A pak začaly jeho ďábelsky rychlé prsty kmitat po krčku kytary, s neuvěřitelnou rychlostí poletovat po strunách a kouzlit rozmanité melodie.

Satriani rozehřál diváky nejprve písničkami z nového alba, průběžně ale připomněl nejrůznější období své tvorby. Nechyběly skladby "Ghosts", "Ice 9", "One Big Rush" nebo "Time Maschine" či "Crying". Své publikum Satriani rozhodně nešetřil, živelně do něj pumpoval svá kreativní kytarová aranžmá. Ostatně stejně tvrdé, ne-li tvrdší nároky má sám na sebe.

Celý večer byl de facto jedno velké kytarové sólo. Působivá pestrobarevnost a dechberoucí gradace volně přecházely v rozvláčnější kytarové školení, mrazivou exhibici nejrůznějších technik a herních pozlátek. Omamná dokonalost ale často hraničila s trochu chladnou technickou vyšperkovaností. Proto diváci, lehce znavení tou neúprosnou smrští, uvítali příjemné odlehčení v podobě rozverného vystoupení baskytaristy Stua Hamma. S vtipem a zručně zanotoval skrz svůj nástroj několik známějších melodií a právem si vysloužil jeden z největších potlesků večera. Byl to vlastně jediný moment, kdy Satriani přenechal pozornost někomu jinému. Jeho oslňující osobnost s věčně přišpendleným euforickým úsměvem i vitální způsob hudební prezentace byly natolik výrazné a dominující, že nechaly okolní (rovněž vynikající, ale na koncertě pouze poslušně doprovázející) muzikanty takřka bez povšimnutí.

Dávno po tom, co se Metallica i s dvěma předkapelami rozloučila s Prahou, Satrianiho koncert teprve vrcholil. Byla to vyčerpávající podívaná, kterou si zanícení muzikanti i lační posluchači užili v maximální možné míře. Za snesitelné vstupné Satriani předvedl strhující vystoupení, s plným nasazením toho nabídl publiku mnohem víc, než obvykle servíruje většina ostatních muzikantů. Působí jako nezničitelná a neomylná kytarová mašina, přičemž kytary si měnil skoro po každé skladbě.

Na obsáhlou fotogalerii z koncertu se podívejte ZDE.

Joe Satriani, Steve Fister Band, T-Mobile Aréna, Praha, 3.6.2008