Van Morrison je chameleon, který toho dokázal už mraky. Čtyřicet let od doby, kdy zahájil kariéru, a dva roky od minulé desky příchází s novinkou. Tentokrát s albem čistě autorským, nijak neexperimentujícím a hlavně kvalitativně určitě lepším, než byly jeho poslední nahrávky. Možná je to tím, že se opět rozhodl natočit si desku autorskou, bez přikecávání někoho dalšího. Desku, kterou velmi dobře vystihuje již samotný název. Žádné složitosti či zaplétání se do vlastního ega, ale konečně zase radost z písniček. Taková menší oslava klasického blues a soulu.

Všudypřítomná kytara a hlavně přitažlivý zvuk hammondek spolu s tak akorát nakřáplým hlasem Vana Morrisona působí v dnešní době jakoby z jiného světa. Tahle deska vám dá čuchnout zpátky k soulu ze šedesátek, ale umně se nezastavuje na jednom místě. Tradiční kombinace s keltskou hudbou nechybí, ale najdou se i odkazy na country, funk, či jazz. Tvorba Morrisona se zhruba v posledních deseti letech potýkala s kvalitou spíše sestupnou, ale touto deskou jasně dává najevo, že je to on, kdo má na svědomí senzační nahrávku "Astral Weeks". A že by se s ním pořád mělo minimálně počítat. Se srdcervoucí "Lover Come Back" a hlavně "Don't Go To Nightclubs Anymore" dokazuje, proč je v Songwriters Hall Of Fame. Sice používá jednoduché texty, ale ve své podstatě velmi silné a leckdy není daleko od geniality.

Vrátil se k tématu, které mu jde nejlépe, s ničím neriskoval a nahrál si desku, za kterou se nebude muset stydět, která má klasický zvuk, skvělé texty a velmi dobrou atmosféru, jakou dokáže vymyslet opravdu jen člověk, který už ví. Respekt ke stáří Vana Morrisona.