Xavier Baumaxa - Písně ze záchoda se zadrhávaj

17.06.2008 05:00 - Václav Trávníček | foto: facebook interpreta

Xavier Baumaxa je zvláštní úkaz na české hudební scéně. Desky si vydává sám, v novinách se příliš neobjevuje a přesto dokáže vyprodávat koncerty. Od roku 2003, kdy přišel s debutem "Fenkám", se okruh jeho fanoušků neustále zvětšuje. Co vězí za úspěchem písničkáře z Litvínova? A jaký vlastně je?
Baumaxa
© xavi.litvinoff.cz
"Rozhovor? Fajn, mezi šestou a sedmou bych měl na Bláhovce pít pivíčko!" odepsal mi Xavier Baumaxa na moji žádost o interview. Ten den koncertoval v Brně. V tom samém Brně, ve kterém na podzim proběhne premiéra nového muzikálu Daniela Landy, o kterém Xavi napsal píseň "Nazijazz". Ale nejen o něm. Na svých deskách, které prokládá recitací veršů ukrajinského básníka Em Rudenka, zpívá o papežovi, o hulení trávy, utahuje si z hip hap hoperů a současnou generaci popisuje sloganem "Novodobé mýty odhalují kýty". Dá se říct, že se z něj stal fenomén.

Existuje téma, na které bys písničku nikdy nenapsal?

Láska. Moje písničky se tomuhle tématu vyhýbají. Když už v nich láska je, pak nějak křečovitě, ironicky nebo bokem.

Proč?

Je to veliké téma a zabývá se jím tolik lidí... Lásku si nechávám, až mi bude jako Johnnymu Cashovi, když točil "American Recordings". Abych už o ní všechno věděl a mohl bilancovat. Já o ní vlastně moc nevím.

Ohlížíš se na to, co řekne nějakému textu rodina?

To vůbec. Rodinnou cenzuru nemám. Ale musí se mi ta věc líbit natolik, že budu vědět, že mě neomrzí. Že ji budu moct hrát dlouho. Čas je nejlepší lakmusový papír. Na něm poznáš, co je dobré a co ne. Vytáhnu třeba ze šuplíku nějaké téma a zjišťuji, jestli je i po nějaké době zajímavé. A přemýšlím, jestli by šlo zpracovat i jinak. Ale někdy to prostě tak spadne shora dolů a víš, že to tam je. Někdy to jde zkrátka lehce, jindy je to přerušovaný porod. Jak by řekli Slováci.

Co říká na tvé písničkářství maminka?

Mámě se nelíbí, když v jedné básničce říkám "A vomrdal jí prdel." To fakt nemusí. Myslím si ale, že pokud budeš přemýšlet, co si o písničce budou myslet druzí, můžeš to rovnou zabalit. Výrobek musíš udělat tak, aby se lidem líbil a aby se ho prodalo co nejvíc. Kdežto tvorba je osobní záležitost. Moje jediné měřítko je, aby se písnička líbila mně a abych se v ní vyjádřil. Jestli se to líbí druhým, to je ten kámen úrazu či úspěchu. Buď si k tomu ostatní najdou cestu, nebo ne. Rozhodně by to nemělo být tak, že bys měl sledovat koláče poslechovosti.

Přiznám se, že se dnes chystám poprvé na tvůj koncert. A třeba Honza Vedral ve Filtru psal, že hodně komunikuješ s lidmi v hledišti. Konkrétně napsal: "Pokud se mu nezamlouváte, udělá z vás naprostého idiota." Je to tak?

To byl asi na koncertě, na kterém jsem byl hodně opilej nebo vyhulenej. Ale dneska bych si po včerejším zápřahu ještě nejraděj na hodinku zdřímnul, takže budu takový unavený. Nevím, jak se to vyvine. Když hraji sám, nedělám si playlist. Co se na pódiu stane, nechám na atmosféře. To vycítíš z té chvíle, jestli můžeš zahrát něco tvrdšího nebo se ponořit do nostalgický nálady.

Zveš lidi na pódium?

Když se někdo v hledišti profiluje tak, že ten hluk jde až ke mně a začne mi to vadit, pak mu samozřejmě dám možnost. Jestliže si myslí, že jeho zapojení na tom koncertu je malé, může se realizovat i na pódiu. Může si tam jít zarecitovat báseň, zazpívat si, říct něco lidem... Když to z něho tryská pod pódiem a ruší produkci, je lepší, když se stane rovnou její součástí.

Baumaxa
© xavi.litvinoff.cz
Stává se to často?

Ne, oni jsou ti lidi zakomplexovaní. Na rozdíl ode mě, já jsem naprosto vyrovnaný člověk.

Četl jsem, že skládáš v drtivé většině na třech místech: v kuchyni, v autě a na záchodě. Která z těchto destinací vede, co se týče počtu složených písní?

Myslím, že kuchyně. Tam se to všechno uvaří.

Vzpomeneš si, kde co vzniklo?

V autě vzniklo "Romale Rap" a "Slunce v duši". To si pamatuju, rytmus je přesně podle podupávání na vnitřní blatník. V autě vznikají rychlejší písně. Na záchodě zase vznikají věci, které se zadrhávají. Kde je spousta změn, různých pasáží, fází. Prostě jak to jde ze mě ven. V kuchyni vznikají řekl bych až gurmetovské mlsy. Takový ty pochutiny, třešinky na dortu.

V písničce "Nazijazz" jsi naťukl téma Daniela Landy. Co si o něm vlastně myslíš?

Osobně ho neznám. Ale jeho tvorba mi připadá pudová, na první pohled primitivní, ale chytře mířená. Přijde mi, že je v tom spíše byznys.

Takže útok na cílovou skupinu?

Tu on má hodně velkou, když skládá pro masy. Myslím, že sám v nějakém rozhovoru řekl, že ceny a ankety ho nezajímají a že zpětná vazba od posluchače je mu fuk. Zajímá ho pouze, aby se jeho tvorba dostala do rodin, kde by naplnila éter. Tak mě napadá, že ještě nikdo nevymyslel rádio, ze kterého by se dal éter zaplnit cyklonem B. To je možná další výzva. Nevím, ať dělá cokoliv, nalézám v tom skrytou agresi. Třeba muzikál "Krysař", kde lze nalézt určité, řekněme to s panem Pehem, nahnědlé symboly. A všechny ty různé bubínky a klarinety, to mi připadá až jako taková klezmerově nacistická muzika. Takové marše, na které se dobře pochoduje. Je třeba škoda, že se toho nedožil pan Kmoch, polkař, který složil "Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině". Spíš než upravit Kryla bylo by možná lepší, kdyby upravil Kmocha. Novináři říkají, že Landa není muzikant, že neumí ani noty, ale že vyrostl v aranžích. To je myslím ta parketa. Že by vzal Kmochovy dechovky a udělal z nich razantní pochodovky v nových aranžích. Večer nad písněmi pana Kmocha. V Kolínské katedrále. V Kolíně nad Rýnem samozřejmě.

Myslíš si, že je Landa nebezpečný?

Podle mě je nebezpečný tím, že umí hýbat masami a nabalovat na sebe lidi bez názoru, kteří si osvojí ten jeho. Pokud ale není organizovaný v nějaké skupině, která má faktickou moc, pak nebezpečný není. Co mě ale zarazilo a proč jsem kvůli tomu složil "Nazijazz", bylo, že po svém boku dokázal koncentrovat takové lidi jako šéfa protidrogové centrály Komorouse nebo kněze Malého či poslance Vidíma. To mi připadne nebezpečné, protože už má kolem sebe lidi z represivní složky, zákonodárce a členy církve. Nevím, jak spolu komunikují, ale v tom je to nebezpečí. Že mohou ovlivňovat další a další lidi.

Pojďme dál. Píseň "Parapety" jsi napsal pro Bohumila Hrabala, je to tak?

Přišlo mi vtipný pohrávat si s myšlenkou, jestli spadl úmyslně, nebo ne. Je to v podstatě píseň o člověku, který se pravděpodobně rozhodl přestat žít. A v momentě, kdy se přehoupl přes zábradlí a míjí parapety - jakože final countdown - promítá se mu před očima jeho život a on bilancuje. Přál bych si, aby když padal, byl pořád při vědomí a říkal si: "Stejně to bylo skvělý!"

Baumaxa
© xavi.litvinoff.cz
Když jsme u spisovatelů, jak ses seznámil s Em Rudenkem?

Rudenko je ukrajinský básník, kterého jsem poznal, když s partou jiných Ukrajinců betonoval něco u nás na chatě. Byl tam nejmladší, jediný můj vrstevník, tak jsme se dali do řeči. Zjistil jsem, že jsme oba z Litvínova. Tak jsme spolu začali pít, protože jsme byli oba slovanské duše.

Slyšel jsem, že si posíláte navzájem básně v esemeskách...

To už ne, teď už spíš mailem.

Co tě na Rudenkovi zaujalo?

Že Em Rudenko může být kdokoliv, komu je nad sedmdesát. Představuju si, že to je nějakej starej chlap. Že je sešlej, ale že není úplně zlomenej. Není to ta troska, co úplně podlehla konzumu a jejím obzorem se stalo jídlo, pivíčko a televize. Je to chlapík, který nese na svých bedrech tíhu světa, svůj hořký osud. Pěkně se pod ním ohejbá a pořád tu musí být, protože nemá sílu na sebevraždu. Ta je mu cizí, takže to tu musí dožít. Vždycky, když jdu po městě a vidím nějakýho takovýho týpka, představím si ho, jak čte Rudenkovu poezii. Em Rudenko je univerzální model člověka, který to tu bohužel přežil.

Jeho básně mi v mnohém připomínají Bukowského.

Vím o Rudenkovi, že Bukowski je jeden z jeho oblíbenců. Z českých básníků má oblíbence Hraběte a ze světovejch právě Bukowskýho.

Vždyť Hrabě je tady (ukazuji rukama vzdálenost asi jednoho metru) a Bukowski tady...

Myslím, že právě teď jsi ukázal přesně Rudenkovo rozpětí.

Zpátky k tobě. Máš za sebou tři desky, spoustu koncertů. Co bude dál? Další deska?

Plánovat se moc nedá, ale strategie je jasná. Desky je třeba vydávat na apríl v liché roky. Poprvé to bylo takové chaotické, ale u druhé desky jsme už nastolili řád a pořádek. Je zajímavé, že vyšla v den smrti Jana Pavla II, který se podílel na textu písně "Pan farář". A křest byl v den jeho pohřbu.

Jejda, čím se papež podílel na vzniku Baumaxovy písně?

Svým poselstvím. Organizovaností církve, zákazy interrupce, přijímáním odpustků ve všech světových jazycích a bankách, skrýváním latentních homosexuálů v kléru a tak dále. Uvnitř můžou být i hluboce věřící, ale podle mě je církev jakožto instituce plná lidí, kteří mají spoustu svých osobních problémů, dilemat, paradigmat, schizmat, dogmat, prizmat a kdo se v tom má vyznat? Křesťanství mi přijde jako jedno z nejagresivnějších náboženství. Odsuzuji církev jako organizaci, která v minulosti způsobila svými misiemi spoustu zla a z její existence mám Goyovy přízraky. Víra je pro mne pouze osobní záležitostí, ke které není potřeba, aby ti odpouštěl týpek s tonzurou. "Otče, zhřešil jsem hříchem největším - zabil jsem bližního svého!" "...všechno je to o penězích, synu, kolik máš vo vrecúšku?!"

Takže další desku budu očekávat prvního dubna 2009, ok?

Ano. Nevím ještě, o čem o přesně bude, ale určitě se na ní objeví reminiscence na mého přítele, tančícího básníka Kepasu, který opustil tuto dimenzi v lednu letošního roku. Jinak vůbec nevím, co tam bude. Ale nejspíš smutný věci i ty veselý. Na to se budu soustředit až pár měsíců před termínem. Budu vybírat podle nálady a podle toho, v jaké životní poloze se budu nacházet. Rád bych desku pojmenoval "Desperanto".


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY