Alex Turner chtěl s kamarádama z Arctic Monkeys na několik měsíců nebejt kamarád a dal se dohromady s dalším kamarádem Milesem Kanem a natočil s ním desku "The Age Of The Understatement". Že je podle jejich představ a spíše zapadá do modelu "pro sebe, než pro masy", je uvěřitelné na 99%. Vlastně ne, na 99% je spíš podle vize toho s profláklejším ksichtem. Něco, co byste si měli zapamatovat hned zkraje: Alex je pořád tím starým známým Alexem a The Last Shadow Puppets jsou nová dávka pro vnímavější část fans Arctic Monkeys.

V souvislosti s "The Age Of The Understatement" často padají jména jako Love nebo David Bowie, někoho ještě napadne divnej chlápek Scott Walker. Mentální podprahový vliv je jedna věc, tou druhou je, že většina desky historií nepáchne. Spíše filmovými melodiemi, které si podávají ruce s pompézností uzemněnou tvrdým spodkem, což je všechno rozprášené orchestry a významně se tvářícími smyčci. Nástroje se divoce míchají, což je vždy nebezpečné, ale tady celkem v klidu ustáté. Je cítit důraz na dramatičnost. Co tahle deska vlastně znamená?

Alex projektem získává pro něj důležité potvrzení, že si ho mladá britská generace nebude pamatovat jen díky neo-mods-punk-pseudo-cool-rock'n'rollu. Docílil tím, že i největší haters uznají, že má charismatickou barvu hlasu (ach, tak nekonfliktní, tak civilní, takovou pro všechny, ale i tak rozpoznatelnou) a že se pokusil něco vymyslet. Dokázal, že je Skinner #2? Dokázal, že jím nikdy nebude, alespoň zatím, protože jeho depky a problémy jsou jednodušší než jednoduché. Pokud sem někdo vkládal naděje na rozuzlení otázky po množství talentu a budoucího kreditu Alexe Turnera, bude si muset ještě počkat. Nic nového se nedozví.

Sound? Kytar jako šafránu, přesto se cítíte jako, když si dáváte první pivo - Arctic Monkeys pocit. Tohle album by strašně moc chtělo být dark, jenže je tak dark, jak to je možné při fyziologických a psychologických parametrech toho, kdo ho napsal - nával psychedelie dětí střední třídy. Deska by také strašně moc chtěla mít atmosféru jinou, než "když skončí mejdan na koleji". To se mu daří skvěle a je to jeden z důvodů, proč ho poslouchat.

Zřejmě se nejednou zamyslíte, co vám to vůbec leze ze sluchátek. Beaty, elektronika, akustika a všemožné efekty - nabízí se slovo experiment. To by ale mělo zapadnout v momentě, kdy se začnou objevovat dobře známé melodie a navlas stejný, i když zpomalený vokální projev. Nejviditelněji dvojici prozrazuje akustická kytara a jakoby loučení se na molu.

Miles Kane, neříká se mi to lehce, tu je jen do počtu, možná obstarává pár věcí, na které Alex Turner neumí, ale i tak to je vzhledem ke kvalitě/potenciálu jeho domovské kapely The Rascals životní výkon. Doplňovat/pomáhat zvládá dobře, o zbytek se nesnaží - pravej kámoš. Takže anotaci, kdo jsou The Last Shadow Puppets, si pro známé klidně zjednodušte na projekt zpěváka a kytaristy Arctic Monkeys.

Po dlouhých, intenzivních, nevyčerpávajících vnitřních dialozích člověk dojde k závěru, že "The Age Of The Understatement" je třetí deska Arctic Monkeys, která si na něco a s něčím hraje. Hraje si na "working class heroes s orchestrem v zádech," jinej ksicht, než jsme mohli doposud znát, hraje si na divnou kapela. Hraje si jen ve dvou - efektní a efektivní.

Přijde vám, že vyznění celého textu je spíše než chvála ironie a posmívání se? Jde o přístup: pokud vás baví Alex Turner, bude vás bavit i "The Age Of The Understatement" a celí The Last Shadow Puppets. Jen je třeba si pár věcí uvědomit. Smějte se na celý kolo a hrajte si s nimi.