Netrvalo dlouho a jedna z nejpopulárnějších finských kapel, současná hvězda world music - Värttinä, se u nás objevila podruhé. Svým krátkým vystoupením před šestnácti měsíci na pražském festivalu E.T.Jam99 poskytli pouze ochutnávku z kuchyně svých možností, zdejším fanouškům tak zůstali dlužni regulérní hostinu, kde by se předvedli v celé své kráse a dosyta nás zaplnili svým pestrým repertoárem. Těžko posoudit, jestli všichni diváci odcházeli z Archy dostatečně nasyceni (sám mám pocit, že by se do mě vešlo mnohem více), nicméně je třeba uznat, že kvalitní stravou se člověk nepřejídá a její kouzlo mu dochází ještě dlouho po konzumaci. Dost plytkých metafor, koncert to byl úžasný a nad očekávání energický, zážitek ohromně silný a pozitivní. To, co ze čtyř mladých zpěvaček a šesti doplňujících muzikantů vyzařuje, se dá jen těžko převést do slov, to se musí zažít...

Pravděpodobně pro rozehřátí publika a jeho naladění na taneční etno rytmy vystoupila domácí předkapela Tam-tam orchestra. Tříčlenná sestava souboru (Miloš Vacík, známý např. ze Slunečního orchestru, Tereza Petrášová, Martin Kreuzberg) používá výhradně rytmické nástroje neboli bubínky všech druhů a velikostí, místy dochází i na zpěvové úryvky či výkřiky. Svou ztřeštěnou smrští latinskoamerických a afrických rytmů, která trvala kolem třičtvrtě hodiny, dokázali však větší část diváků spíše utlumit. Kromě pár nadšených a zpřízněných duší zmítajících se pod pódiem, diváci během jejich vystoupení sál opouštěli, jejich převaha ve foyer a baru Archy před koncem Tam tam orchestru vypovídala o svém.

Po krátké pauze nadešel čas pro příchod hvězd večera - Värttiny - v popředí se zpěvačkami Susan Aho, Mari Kaasinen, Kirsi Kähkönen a Riikka Väyrynen. Jejich vystoupení se odehrávalo ve dvou částech. První z nich byla víceméně promo předvedením poslední vydané desky "Ilmatar", až na pár vyjímek přehrávali výhradně skladby z ní. Finskými názvy písní nechci obtěžovat, ale fakt, že došlo na moji oblíbenou 6. - "Aijo", 7. - "Kivutar" a smutnou závěrečnou 11. - "Meri", nemohu ponechat bez povšimnutí. Druhá část byla oddělena instrumentální mezihrou, kdy se doposud skromně podbarvující muzikanti (Janne Lappalainen - saxofon, "bouzouki", Markku Lepisto - akordeon, Pakka Lehti - akustická basa, Kari Reiman - housle, Marko Timonen - bicí) mohli předvést v celé své kráse. Blok dupárenské keltsko-rockové instrumentálky (9. z "Ilmatar" - "Lieto") přivedl diváky do varu a připravil ideální zázemí pro návrat zpěvaček na pódium - ty přišly v pozměněné podobě, změnily oblečky i účesy. A pak koncert už jen gradoval. Průřezem z ostatních alb si Värttinä mohla dovolit vybírat převážně ty energičtější skladby, což postupně rozpohybovalo nejen diváky, ale i kapelu. Vybírali převážně z první proslavené desky "Oi Dai" (1991) a rockovější "Aitary" (1994) - z obou zazněly přibližně čtyři písně, z ostatních bylo slyšet nejvíce "Seleniko" (1992).

O mezipísňových pauzách s námi protagonistky komunikovaly v angličtině, stručným nástinem děje či atmosféry bohužel uváděly jen některé skladby. Na druhou stranu se případnému nepochopení textu snažily předejít scénickým či tanečním přehráváním jejich obsahu, které s jemností a citem pro celek slečnám vlastní stačilo k vizuálnímu uspokojení přítomného publika. Na pódiu se něco dělo prakticky bez přestání, energii vyzařující z kapely diváci doslova hltali po velkých doušcích. Proto zůstal původní záměr Värttiny odejít ze scény již po devadesáti minutách produkce nepochopen a kapela byla donucena přijít ještě se dvěma bloky dvoukusých přídavků. Předposlední čistě vokální skladba "Aitara" ze stejnojmenné desky mě ujistila v tom, že to nejlepší, co jsem si mohl přát, jsem tento večer zažil a že jeden ze životních snů - zažít večer s Värttinou - se mi právě splnil a mohu s klidem zemřít...

Värttinä + Tam-tam orchestra, 22.10.2000, divadlo Archa, Praha