Bylo dost lidí, ale do fiaska s Roísin Murphy to mělo hodně daleko. Když měl někdo chuť stát u baru, mohl, stejně jako když se rozhodl vydat až do samotného kotle, pod nějž bylo příchodem The Hives na pódium notně přiloženo. I když tahle metafora je vlastně na hony vzdálená tomu, co se s publikem, v němž jste potkali i lidi, které byste tam rozhodně nečekali, začalo dít v momentě, kdy černobílá švédská úderka spustila rock'n'roll vybroušený čtyřmi uřvanými a nekompromisními deskami. Ale hezky postupně.

Předkapela, krajani z Henry Fiat's Open Sore, působila trochu strašidelně a trochu vtipně zároveň. To je tak, když máte v popisu image masky ne nepodobné těm, co si oblékají ve filmech většinou neúspěšní lapkové. A taky v nich musí bejt pěkný vedro. Čtveřice do toho šla po hlavě, na nasazení jim člověk nemůže vytknout ani ň, ale přeci jenom proti nim v neděli stály dvě neporazitelné události. Jednak lidi zkrátka a prostě přišli na Hives a bylo jim úplně jedno, kdyby jim support dělal pomalu kdokoli (a teď to nemyslím nějak zle, ale z kdokoli si vyšrktněte všechny český kapely, snad jenom Scissorhands by nepůsobili jako pěst na oko), jednak Henry Fiat's Open Sore zněli jako The Hives s míň uječeným zpěvákem, což ve finále znamená, že jim chybělo to podstatný koření hlavní kapely večera. Nenaštvali, nenadchli. Povinné zlo? Zlo si umažte.

Potom se čekalo. The Hives jsou velká kapela, takže jim pódium a nástroje připravovalo několik chlapíků a člověk měl zatím čas očima proběhnout obsah merchandisingu, kde teda byly hezký věci, ale přišlo mi to trošku přitažený za úzkou kravatu. Od baru se zatím dalo dumat nad tím, jak se do Roxy dostalo tolik plakátů lákajících do Lucerny, a jestli ten chlápek stojící na rohu je opravdu Jirka Hrdina. Několik sborových potlesků, skandování a zběsilého pískotu na prázdno a pak se konečně zhaslo.

V recenzi na "The Black And White Album" pro EX psal Ondra Formánek o tom, že instrumentální skladba "A Stroll Through Hive Manor Corridors" zdánlivě připomíná "Macabre Interlude" z poslední desky Sunshine. Jeho slova se definitivně potvrdila, když se "A Stroll..." ozvalo z repráků jako intro. Otázka za deset bodů - jaký podklad používá při nástupu nejlepší kapela roku 2007 (F:lter)? Večírek ostrých kytarových riffů a trápení hlasivek na obou stranách barikády byl odpálen hitovkou "Hey Little World", spustil se riot a vylétla do vzduchu spousta záznamových zařízení. Nemá smysl tu načínat nějakou úvahu o tom, proč to lidé dělají a jaká je vlastně výsledná kvalita pořízených materiálů, ale z vlastní nedělní zkušenosti musím říct, že točit a fotit The Hives nemá vůbec smysl. Protože ani jedno nefunguje.

Nejdříve okrádáte show Pelle Almqvista a jeho kumpánů o veškerou energii, kterou do vás po celou dobu vysílají v neuvěřitelném množství, a člověk ji do formátu mov nebo 3gp prostě a jednoduše nedostane, natož do statické fotografie. A potom okrádáte hlavně sami sebe o drahocenný čas, při němž se místo soustředěného svírání digitálu nebo mobilu prostě necháte strhnout. The Hives jsou přesně ta kapela, která dokáže v člověku vzbudit sebelítost nad tím, že stojí tak daleko od pódia a od kotle. A tak se čím dál tím víc lidí postupně posouvalo dopředu, aby propotili tričko nebo košili s kravatou. Nebo bílý šle. Pětice černobílých Seveřanů sypala jednu hitovku za druhou. Stěžejní část playlistu byla sice vystavěna na poslední nahrávce, ale jinak se to jelo album nealbum.

"...just remember one thing. When Hives goes quiet, you make noise!" Charisma a schopnost vlastním nasazením přesvědčit, aby všichni táhli za jeden provaz. Pelle Almqvist. "Ladies?" Ááááááááá! "Gentlemen?" Ááááááááá. Stačily tři tracky, aby se pod pódiem rozpoutalo peklo, aneb, jak se říká ve světě, kde neplatí žádná pravidla, ale vládnou ti, co umějí alespoň tři akordy - riot! A nic pro intelektuály. Pogo a člověk se nemohl divit, když mu přistál někdo za krkem. Zdálo se, že Almqvistovi je pódium v Roxy malé, ale na druhé straně si ho mohly první řady hned několikrát pěkně ošahat, když se do nich vrhnul. Při přídavku už o něj měli starost i black-guys, ale Pelle se nakonec objevil.

Nejlepší na The Hives je fakt, že pokud oni zahrají svůj standard, je to pořád víc než u ostatních kapel. Člověku po koncertě pak vrtá hlavou, jak to tahle pětice může zvládat na turné, pokud na každé zastávce předvede něco tak devastujícího jak pro publikum, tak hlavně pro sebe. The Hives, to je spousta roztomilých detailů, jako je třeba lepící páska na stojanu pro mikrofon, aby při té veškeré ďábelské manipulaci nevypadnul nebo dokonalá mimika všech Almqvistových spoluhráčů. A samozřejmě jejich pověstný freeze-efect, který ale obecně považuju za lepší u "Hate To Say I Told You So". Na tu samozřejmě taky došlo. Kdo nebyl, přišel pravděpodobně o zatím nejlepší klubový koncert roku. Dámy a pánové, od třicátého března je laťka pro zbytek roku nasazena vysoko...

The Hives, Henry Fiat's Open Sore, Roxy, Praha, 30.3.2008