© facebook interpreta
Petr Adámek: Bahrainn - Na nitích (2007)Z nu-metalu se stává pojem hudebních dějin. Všechno podstatné už zaznělo, nic převratně nového nepřijde. Jako zarytého fanouška hledajícího vždycky spíše v šeru než na přímém slunci mě smutný konec nu-metalu mrzí. Tím spíš, že lze stále narazit na kapely, které mu dělají lepší pověst než všichni ti rádoby důležití šašci dohromady. Bahrainn z Klášterce nad Ohří sice svoji produkci označují jako post-hardcore a metalcore, ale čert vem slovíčkaření, tím spíš v době, kdy hranice mezi jednotlivými styly mizí rychleji než led na Arktidě. Už při prvním poslechu jejich EP "Na nitích" mi spadla čelist. Sedm tracků, tedy něco přes dvacet minut, bohatě postačí k vyřčení superlativů. Každá skladba má v sobě tolik tvůrčích nápadů, kolik by jiným stačilo na několik alb: není skladba, není jediný okamžik, kdy by se člověk nudil. Výbušná, drtivá, propracovaná, avšak nepřeplácaná, výborným zvukem oplývající (svoji ruku přidal ve studiu i Majkláč z the.switch) nahrávka je bez nadsázky to nejlepší, co se mi za poslední roky z daného hudebního žánru prohnalo ušima. S vědomím existence desek, jako je "Na nitích", se za svoji oblibu v nu-metalu nemusím stydět. Vím totiž svoje!
Nejlepší skladby: "Procitnout", "Na nitích"
Pavel Novák: Despina Vandi - 10 Chronia Mazi (2007)Takhle si představuji našlapanou desku. Přes dvě hodiny hudby a přitom bez jakýchkoliv vycpávek. Zpěvačka Despina Vandi se rozhodli svou desetiletou spolupráci oslavit jaksepatří. Album "10 Chronia Mazi" nebo-li deset let spolu přináší hned tři disky. První poprockový, druhý silně ovlivněný tradiční řeckou laikou a třetí plný remixů starších skladeb. Oproti předchozí desce, která se nesla ve velice klidném duchu a v podstatě celá byla založená na tradičních a akustických nástrojích, novinka překvapila rockovým singlem "Thelo". V některých momentech Depina a její dvorní skladatel experimentovali a výsledkem je žánrově různorodá a více než povedená deska. Přiznám se, že mi trvalo poměrně dlouho, než jsem si zvykl, protože oproti předchozím není tak přímočará a nemá v sobě tolik rádiových hitovek na první poslech. Za to na ten druhý je o to lepší.
Nejlepší skladby: "Thelo", "Otan Lipis", "Agapi"
Michal Koch: Blur - 13 (1999)The Beatles, nebo Rolling Stones? Oasis, nebo Blur? Losna, nebo Mažňák? Vždycky mi tyhle rádoby souboje přišly legrační (což nic nemění na tom, že Rolling Stones prostě The Beatles nikdy nesahali ani po kotníky, že ano...). Z té druhé dvojice znám poměrně hodně dobře tvorbu Oasis a od Blur jsem dlouho měl naposlouchanou jen (skvělou) rádiovku "Country House". A pak se mi přihodilo, že mi kdos půjčil "13". Takovou tu divnou desku, o které mnozí tvrdili, že skupina jen chce za každou cenu strhnout nálepku britpopu, která jí byla přidělena poněkud proti její vůli. Ale to je fuk. Pro mě je "13" geniální psychedelický rock model 1999. Velká odvaha k zvukovým experimentům, kašlání na představy radiových dramaturgů, ale přitom stále velký cit pro melodii (a hlavně schopnost skvělou melodii vymyslet). Krásně divná deska. Jen když jsem na ni teď narazil, znovu jsem se podivil, že je pořád jediná, kterou doma od Blur mám. Proč, kruciš? Asi si budu muset doplnit vzdělání. Poradí někdo, kde nejlépe u téhle kapely začít?
Nejlepší skladby: "Tender", "Bugman", "Swamp Song", "B.L.U.R.E.M.I."
Radek Hendrych: Death - The Sound Of Perseverance (1998) Death, Chuck Schuldiner, rakovina - vítejte do kultu, kterej je na rozdíl od mnoha dalších docela těžce vydřenej. "The Sound Of Perseverance" není přelomovým albem Death - jen je albem posledním. Je to utnutí cesty, která bůhví kam ještě mohla vést. Je to rozehrání progrese na skoro hodině hudby bez ústupků. Ovšem nikoli onanisticky, a tedy jediným způsobem, který takové pojetí může generovat: ano, bavíme se o strhující zábavě. Po kompoziční stránce se jedná o vyzrálost, hned v několika skladbách nacházíme množství doladěných detailů, které vždy oddělují a vždy budou oddělovat výborné kapely od těch nejlepších. Nejen to, skladatelský talent se projevuje i v přirozenosti gradace, kterou nechají Death nastoupit po totálním shození - a žádná křeč. Nemůže pochopitelně chybět silná instrumentálka, na popisovaném albu zastoupená songem "Voice Of The Soul". Ta je sice pěkná, ovšem obzvláštní potěchu nepřináší - snad kromě kytarových excentrických vyhrávek opsaných z partitur, na kterých ďábel trénuje hraní na housle. Album je zatraceně dobře ucelené, Schuldinerův hlas je správně "jako jed", na závěr potěší "better-than-original" cover od Judas Priest (píseň "Painkiller"). Vše korunují nepřímo, barvitě a metaforicky kritické texty. Jedinou slabinou je nepřítomnost baskytarového mága Steva DiGorgia.
Nejlepší skladba: "Flesh And The Power It Holds"
Milan Slezák a Jan Šída: Nick Cave & The Bad Seeds - Live Seeds (1993)Protože už se nám pomalu blíží další z návštěv australského světoběžníka, nebude až tak úplně od věci zapátrat v archivech a poslechnout si, jakou sílu měla koncertní provedení písní Nicka Cavea & The Bad Seeds na začátku devadesátých let. Svou osobitou atmosférou tu na posluchače působí tituly, které se postupem času staly neodmyslitelnými položkami koncertních playlistů souboru ("The Mercy Seat" nebo duet s Blixou Bargeldem "The Weeping Song"), i ty, jež časem nahradily aktuálnější kousky (např. předtím studiově nenahraná "Plain Gold Ring"). Ne snad, že by vám toto album mohlo nahradit přímou účast na koncertu, Caveova live vystoupení bývají jedinečným zážitkem, ale jako ochutnávka či pozvánka do davu v hale může sloužit více než dobře.
Nejlepší skladby: "The Ship Song", "Tupelo"