Poslední dobou se u nás čím dál častěji mluví o kapelách produkujících styl dubu (založeného na zdvojených plochách reggae rytmů beze zpěvu, s patřičně naechovaným zvukem a rejstříky plnými delay efektů) míchaný s reggae. Mnozí z těch, kteří byli donedávna věrni čistému reggae, vycítili, že "zdubovatěním" svých skladeb docílí vyššího diváckého úspěchu a že pokud se udrží na vlně tohoto nového trendu, získají šanci dostat se dál a výš než s čistým reggae - jako exemplární případ může posloužit formace Švihadlo, u které je přerod z veselého plážového reggae k hypnotickému tanečnímu dubu více než patrný. Skupiny tohoto ražení se začínají objevovat na rockových i alternativních festivalech (viz. Švihadlo na Eurotrialogu v Mikulově), v létě na pražské Štvanici dokonce proběhla přehlídka našich i světových souborů tohoto druhu (viz. Irie Beach 2000). A vzhledem k relativně velké divácké návštěvnosti a oblibě těchto kapel není nijak překvapivé, že se dubové večírky začínají protlačovat i do bigbítových klubů. Tak se stalo, že minulý pátek se v pražském Paláci Akropolis uskutečnil společný koncert francouzských dubových špiček Zenzile s mezinárodní formací fungující v ČR - Hermakuti (ČR, SR, Španělsko, Rusko, Afrika).

Přesto, že si obě kapely jsou co do žánru, který produkují, velmi podobné (obě vytvářejí široké a rozvleklé plochy s výraznou basovou linkou a ostrým rytmem), rozdíl v jejich kvalitě a potažmo dojmu z každé z nich je ohromný. První přišli na scénu Hermakuti. Klasickou sestavu (basa, bicí, kytara, klávesy) obohacovaly tři vokalistky, což slibovalo nadějné oživení. I (předem proklamované) vybočování z hranic dubu tu směrem k reggae, tu směrem k soulu, by mělo být spíše pozitivem..., nebýt však jejich přehnaně vážného přístupu a neuvolněného vystupování. Na to, že dub může být vždy maximálně jen dobrou taneční muzikou, bez potence k hlubší výpovědi (právě jednoduchost a čitelnost na něm bývá sympatická), nevím, proč k němu interpreti typu Hermakuti přistupují s tak vážným a důležitým výrazem. Jejich utahané skladby beze změn v dynamice a tempu, které jsou neinvenčně podporovány unisono vokály a křečovitými tanečky, dostávají dík patosu ve tvářích muzikantů rozměr směšnosti až trapnosti. Kdyby jen to. Časový interval třičtvrtě hodiny, který jim byl poskytnut, byl dvakrát narušen několikaminutouvou pauzou (poprvé výměna struny na kytaře, podruhé nutnost občerstvení kytaristy s basistou, v podobě doušku vody a jednoho jointa), což byla jen třešnička na dortu jejich lžiprofesionálního výrazu a amatérského přístupu. Mezery mezi skladbami se zpěvák, čistý černoch z Afriky, co žije už sedmnáct let ve Francii (jak se nám svěřil), snažil zaplnit monology poukazujícími na špinavost a nespravedlnost dnešního světa, který řídí bezcitní a nehumánní běloši ("...kořeny humanity hledejte u černých lidí, ten váš svět je jiný a něčemu nerozumíte"), nebo surovost a sobeckost současné mládeže ("opouštět rodiče v osmnácti je špatné, musíte cítit u srdíčka, že jste s nimi navždy svázáni"), což bylo i pro mnohé do té doby spřízněně naladěné (ať sexem, drogou, nebo dubem) mladé a bílé fanoušky trochu moc. Po muzikantské stránce vyčnívala především rytmická sekce, kromě basy a bicích jsme se nadstandardních výkonů nedočkali.

Nevalné představy o současné situaci dubu v evropských podmínkách měli možnost zastínit následující Zenzile. Jejich sestava působila v porovnání s předkapelou prostě (basa, bicí, kytara, klávesy, saxofon/flétna), chyběly tři mikrofony navíc pro vokály, chyběly stylizované pestré oblečky. A ve jménu prostoty a jednoduchosti se odehrával celý jejich koncert. Skladby tak dostaly čistější a přehlednější ráz, čímž vznikly podmínky pro hlubší kontakt jak mezi muzikanty samotnými, tak mezi nimi a publikem. Přestože se žánru čistého dubu drželi mnohem pevněji a neexperimentovali s jinými styly, dokázali v jeho intencích dosáhnout mnohem větší pestrosti. Vlastnosti jako uvolněnost a nadhled nad stylem vyplynuly z hraní jako kapele blízké, přirozené pohyby na pódiu, citlivě reagující na dynamické změny, jen podporovaly živelnost a sílu, které z hudebníků (o jejichž profesionalitě nebylo pochyb) sálaly. Když vezmeme v potaz omezení hranicemi světa dubu, dalo by se mluvit i o relativně nápaditých aranžích. Reakce a aplausy diváků byly o poznání silnější než při Hermakuti, popularita, které se Zenzile těší ve Francii, není rozhodně neoprávněná. Dub se ve své nahotě ukázal být kvalitní taneční muzikou nezaloženou na syntetických prvcích, fungující minimálně stejně spolehlivě jako hudba DJ's na klasických dance parties.

Celý večer jen prověřil pravdu o tom, že hodnoty, které může ten který žánr skrývat, nemusí vznikat jen za jeho obecně očekávanými formami, naopak mohou vylézt na místech a u lidí, kde bychom je nečekali. Být pestře oděným černochem s dready v partě se zhulenými muzikanty a černoškou-vokalistkou zkrátka ještě nemusí být vše.

Zenzile (F) + Hermakuti (CZ, SR, Šp, Rus, Afrika), 20.11.2000, Palác Akropolis, Praha