Když jsem dával tuhle desku poslechnout svému otci, kterého jsem nakazil Mobyho albem "18", v rychlosti si písně prošel, mávl rukou a řekl: "Stará dobrá osmnáctka a Mobyho klipy s mimozemšťany." Něco na tom bude. Pokud patříte mezi fanoušky, kteří Mobyho objevili až přelomovým albem "Play", asi budete "Last Night" šokováni. Ti, kteří znají Mobyho až od jeho kreslených videoklipů, gospelových samplů a poklidných písní s piánem, sice určitý šok zažili již poslechem poslední řadovky "Hotel", ale tohle je další obrat téměř o sto osmdesát stupňů.

Konečně začínám chápat, proč se Moby rozhodl v roce 2006 rekapitulovat výběrovým albem. Jistě, byl to především marketingový tah, ale když si poslechnete Mobyho nové písně, šlo i o určitý milník jeho kariéry. Moby během našeho rozhovoru na podzim 2006 o novém albu mlžil a jen se usmíval, počátkem minulého roku vyhrožoval, že nová deska bude čistě punková, krátce poté ohlásil, že polovina nahrávky bude taneční, v létě se oficiálně vrátil k djingu a začal s gramcem a deskami jezdit po světě. Výsledkem jeho aktivit z posledních měsíců je kromě hraní s neznámou punkrockvou kapelou Little Death NYC placka plná taneční muziky.

Mobyho poslouchám od počátků devadesátých let, takže mám celkem slušně zmapované jak jeho raveové šílenství, tak první ambientní pokusy nebo taneční tracky. "Last Night" má od všeho trošku, což vlastně naznačil už náš průvodce. Moby není žádný hlupák a ví, že kdyby okamžitě upustil od ženský vokálů a začal ze dne na den servírovat pouze instrumentálně taneční, někdy až raveové tracky, podřezal by si pod sebou větev. Proto například písně "Live For Tomorrow" nebo úvodní "Ooh Yeah" opět představují další, Mobym náhodně objevené vokalistky, kterým jsou skladby napsány přímo na míru, přičemž melodie z nich zůstanou po prvním poslechu zaryté v mysli.

Deska je především Mobyho návratem ke klasické taneční hudbě. Ta se za léta, kdy ji Moby odhodil na druhou kolej, hodně změnila. Přestože to byl celkem risk, věnoval Moby tvorbě dance věcí stejnou péči a použil i identické vybavení, s nímž obdobné skladby produkoval na počátku devadesátých let. Kvalita těchto tanečních tracků může sice jen těžko udržet krok s produkcí DJů a producentských teamů, jež se na nás chrlí ze všech stran, ale míň je někdy víc, a tak prostost, ale zároveň neuvěřitelná chytlavost Mobyho tanečních písní z nich stejně činí skvosty. To platí například pro "Stars", "I'm In Love" nebo aktuální singl "Disco Lies", jež okamžitě chytnou a nepustí. Všechny zmiňované skladby opět oplývají alespoň minimem ženských vokálů - aby taky ne, Moby sám není žádný velký zpěvák.

Dá se tedy říct, že Moby po dvou albech, které kritika hodně rozcupovala, chytil druhý dech. Nepotřebuje dělat dojem megalomanskými kolaboracemi (na album si pozval pouze legendárního rappera Grandmastera Caze a nigerijskou skupinu 419 Squad) a ani moc "na stará kolena" nezapracoval na své image. Je jaký je, osobně na mě dělá dojem velkého podivína, který muzikou, do níž dává své aktuální emoce, pouští lidi do své ulity a vlastně jim o sobě vypráví. Je sice pravdou, že deska asi nezpůsobí takový povyk jako v roce 1995 obdobně koncipovaný, asi nejlepší Mobyho počin "Everything Is Wrong", ale jde rozhodně o velmi dobře odvedenou práci, která si pozornost zaslouží.