© facebook interpreta
Pavel Parikrupa - Severní vítr je krutý (8/10)
Vztah ke kapele: Registruji, respektuji. Priessnitz živě se mi pokaždé líbili, ale desku nemám žádnou. Ovšem album Umakartu je jedna z mých nejoblíbenějších českých desek vůbec. Jaromír 99 & The Bombers je celistvý projekt, jaké mám rád - když se k hudbě přidá ještě něco, co z věci učiní multimediální záležitost. V tomto případě je to comics, příběh, obal a image. Vlastně tady spíše anti-image buranství a rafinovaná nehra (dle vzoru "země - nezemě"). Když budeme rozebírat zpěv a instrumentální podání Bomberů podle ideálů krásy a čistoty, zabředneme do litrů špinavých a falešných tónů, které jsou ale na tomto místě správné. Zamilované dvojici cválající na hřbetech koní vstříc západu slunce a celoživotní lásce bude zpívat Celine Dion a k nerůžovým (ovšem méně pokryteckým) popisům lidských osudů vám monotónním hlasem zazpívá Švejdík a zahraje jeho kumpačka s hospodským odérem. Když už jsme u těch hospod: možná proto nám zní Jaromírovy skladby tak blízce, až důvěrně, že si je můžou lidi zpívat v krčmě a ti vynalézavější do hudebního doprovodu zařadí cinkání sklenic, vrzání židlí a v nejvyšších bodech vášně i bouchání do stolu. Je to nevšední, zemité a spontánní album, které se nemusí líbit hned, protože je drsné jak studený sever. Ale stejně jsou nejhezčí fotky, kde děvčata jsou neučesaná a vlasy jim drze cuchá vítr. Možná právě ten nezbeda od Jeseníka. Miroslav Böhm - Krátké nohavice, vykulené oči, nervózní úsměvy (7/10)
Vztah ke kapele:Priessnitz a Umakrat srdcovka. A Rudiš je největší talent naší současné literatury. Tak nějak se zažilo, že se Jaromír 99 & The Bombers vyžívají ve výrazném lo-fi soundu. Že se Jaromír Švejdík v rámci téhle komiksové kapely potichu a bez fanfár opět přiblížil k jednoduchosti a městskému existencionalismu svého projektu Umakart. Blbost. Tohle album se vyžívá v naprosto typických silných melodiích, které již dávno znáte z Priessnitz, a k Umakratu má stejně daleko jako městská smetánka k dobrovolnému sboru hasičů v zapomenuté východočeské vesničce. Jako by skromná neambiciózní kapelka z hor přijela zpívat a hrát na neskromný a ambicemi zmítaný festival Love Planet, kde by svým neohrabaným venkovským stylem udělala reklamu krátkým nohavicím, vykuleným očím a nervózním úsměvům. Jenže na konci jejich vystoupení najednou zjistíte, že vám nějak přirostli k srdci. Že vás to celé docela bavilo a že byste si nějaký ten přídavek i dali. Pokud vás tohle album na první poslech nechytne, dejte mu další šanci - cestu k posluchači si najít umí. Jen není pro každého a nejde tak snadno pod ruku, stejně jako celé začarované Jeseníky, kterým ve svých textech Švejdík neustále splácí dluh za to, že z nich utekl do Prahy. Honza Kulig - Tak nějak vypadá podzim v Jeseníkách (7/10)
Vztah ke kapele: Cokoliv, co nějak "smrdí" Švejdíkem, obdivuji a miluji. Rudišovy knihy čtu na jeden zátah.
© Dušan Tománek
Vztah ke kapele:Priessnitz se mi líbí, pár desek jsem si koupil, ale poslouchám je velmi zřídka. Podstatně častěji navštěvuji koncerty. Není jednoduché desku Jaromíra Švejdíka přijmout a najít si k ní cestu mi dalo pořádný kus práce. Ale díky veskrze příjemným zkušenostem s jinými landscape-folkaři - Linhartovou "Sudétou", Démou zpracovanými plzeňskými pověstmi nebo Trabandem vracejícím se domů - jsem se nehodlal vzdát a jednoduše ji odepsat. Cesta do ponurých jesenických hvozdů a depresí tamních obyvatel, umocněných monotónním hlasem autora a autentickým hudebním doprovodem, byla trnitá, ale za poryvů jihozápadního větru jsem se po bezradném bloudění bažinami a za zlověstného kývání stromů začal mezi spadaným listím v lese plném divokejch koček orientovat. Švejdík jako by opouštěl velkoměsto a vracel se tam, kam patří, a k věcem, jež mu chybí. Oprašuje staré vzpomínky, řeší dávné vztahy. Dělá si to po svém, nesnaží se podat pomocnou ruku nebo záchytné body. On to zná a vám nehodlá nic zjednodušit. I tak do sebe vše zapadá. Hudba, texty, komiks i vydařený obal, v němž se dokonce podařilo zčernobílit to odporné logo Indies Scope Records, které obvykle působí jako pěst na oko. Stačí jen chtít, poslouchat a po čase musíte The Bombers porozumět. Ondřej Michal - Když Priessnitz vypnou proud (6/10)
Vztah ke kapele: Ačkoliv aktivity Jaromíra Švejdíka sleduji již od samého začátku devadesátek, vznik The Bombers jsem zaregistroval teprve nedávno. Ještě jsem ani nedoposlouchal úvodní "Tak jo" a ve vztahu k téhle desce jsem měl jasno. Během několika málo okamžiků mi totiž došlo, že časy, kdy jsem Švejdíkovi vyzobal z dlaně prakticky všechno, na co sáhnul, jsou už nejspíš navždycky pryč. Ať už se bavíme o pro mě zcela zásadních Priessnitz, elektronickém Umakartu nebo Švejdíkově komiksové tvorbě. To všechno spláchla vlna jménem Jaromír 99 & The Bombers. Kdo má výhrady k výše zmíněným počinům, svůj názor tady jistě nezmění. Spíš naopak se v něm jenom utvrdí. The Bombers zní, jako by Priessnitz absolvovali roční turné po končinách, kam ještě nebyl zaveden elektrický proud. Společnost v tourbuse jim přitom dělal soubor etnické hudby nebo skupina hráčů na lidové nástroje. Jediným pojítkem s minulostí zůstává Švejdíkův zpěv a jeho texty s náladou osobních prožitků. Touhle deskou Jaromír Švejdík opustil živé, lidmi zaplněné ulice Prahy a vrátil se zpátky tam, odkud přišel, tedy do ticha jesenických hor.
Album: Jaromír 99 & The Bombers - Jaromír 99 & The Bombers
Průměrné hodnocení: 7,0/10
Celkový čas: 38:19
Skladby: Tak jo, Alenka, Praděd, Jedy a protijedy, Strom, Láska, Mladej, Deník zmizelého, Black Hole, Bezejmenná, Lapač snů