Nemůžu to už déle držet v sobě a musím to vykřiknout nahlas, ať každý slyší mé hrdé přiznání - jsem fetišista. Nekradu holkám spodní prádlo ani nenutím svoji ženu chodit v koženém oblečení. Když nad tím přemýšlím, možná by to bylo pro rodinný rozpočet snesitelnější. Objektem mého fetiše jsou vinylové desky.
© soundsofamber.free.fr Poslouchám hudbu dlouhé roky a nástup empétrojek jsem si pochvaloval jako příchod levného a skladného formátu. Po několika letech života s digitální hudbou jsem ale zjistil, že mi něco podstatného chybí. Nebylo těžké zjistit, co to je - fyzický kontakt s hudbou. Přinést si domů nahrávku na nějakém nosiči je svátek. Pomazlit se s bookletem, pořádně si prohlédnout obal, nasát odér čerstvě vybalené desky (to jsem se naučil od své ženy, která každou novou knihu dlouze a zálibně očichá) a pak teprve ji začít poslouchat.
Vinyl je pro tohle laskání naprosto ideální.
Kazety i CDčka jsou malá, obal na nich je sotva viditelný a navíc ze všeho na světě nejvíc nenávidím vytahování bookletů z CD krabičky. Navíc s empétrojkou vlastně ani nemáte pocit, že něco posloucháte. Jednou kliknete, vaše pozornost se ztratí a za deset minut už nevíte, že něco posloucháte. S vinylem je to jiné. Patří k němu rituál - vyndat vinyl z obalu, položit ho na talíř a pak je třeba být nadmíru opatrný s přenoskou, aby jehla byla přesně tam kde má být. A pak už se jen usadit do křesla. To neodbytné a všudypřítomné praskání, jehož odstranění považují fanoušci CDček za velké vítězství, zní mým uším za všech okolností nádherně. Neustále nám totiž připomíná, že jste přítomni zázraku reprodukované hudby.
A v polovině musíte vstát a vinyl obrátit.Nedávno jsem se kdesi dočetl (a pak to zase kamsi napsal), že DJové pomalu, ale jistě opouští vinyly a přechází na hraní z digitálních formátů. Vinyl patří neodmyslitelně k taneční hudbě a berlínští techno producenti
Dapayk & Padberg o tom napsali píseň-obžalobu jménem "Black Beauty" s refrénem
"mp3s killed the black beauty". Naštěstí prodej vinylů stoupá, a to díky zájmu lidí, kteří si chtějí užít luxusní poslech. Já tomu říkám ekologie poslechu. Nejde o to, kolik toho člověk naposlouchá, důležité je jestli to poslouchá dost pozorně.
© wikipedia.org Jack a Meg z White Stripes jsou milovníci vinylu a jejich singl "Icky Thump" se vloni stal historicky nejprodávanějším vinylovým singlem posledních dvaceti let. Je to jen další důkaz, že poptávka po vinylech stoupá. Podle statistik se vloni v Británii prodalo přes milion sedmipalcových vinylů, což je znovu nejvíce za posledních dvacet let. V době, kdy další "tvrdé" formáty hlásí obrovské propady, je to skoro zázrak.
Není asi překvapení, že
Radiohead do svého předvánočního, čtyřicetilibrového boxu "In Rainbows" vložili také vinyl. Šťastní ti, kteří 24. prosince a nebo o den později ráno mohli položit jehlu na tuto desku. Já jsem místo toho pod stromečkem našel reedici luxusního vydání slavného alba "Metal Box" od
Public Image Ltd. Moje srdce se rozbušilo, kovový kontejner s logem kapely ukrýval stejně jako před skoro třiceti lety tři dvanáctipalcové vinyly s postpunkovou klasikou číslo jedna.
John Lydon prý s reedicí neobvyklého vydání souhlasil až poté, když se dozvěděl, že všem padesáti tisícům majitelů původní edice kontejner dávno zrezivěl a rozpadl se na prach.
Desky se ohrají, papír, v němž jsou zabalené, se rozpadne. A my taky jednou umřeme. Není důležité žít/poslouchat navěky, ale naplno. To mě naučil vinyl. (Zvuk přenosky, která se vrací na své místo.)