The Hives, prudcí chlapci ze Švédska, kteří se nikdy nesmějí. Jedna z prvních švédských kapel, jež se zařadila do "the" vlny k takovým "the", jako jsou Strokes nebo Vines. Vždycky byli divocí, oděni přísně v ostrém retro dandy stylu, nesmlouvaví, vtipní. Už před časem naznačili, že se z nich stává velký tyranosaurus, kterého rozhodně nezajímají malé kluby. Potvora, která jde po stadionech. Z velkohubých prohlášení se v roce 2007 stává skutečnost.

Hives se definitivně přestali tvářit jako garážová kapela. Tuhle pózu, která i v počátcích byla dost těžko uvěřitelná, vyměnili za silnou zeď producentů, jejímiž základními kameny jsou Pharell Williams a Jacknife Lee. Dva producenti ztělesňující dva zcela odlišné přístupy a dvě základní polohy "Black And White Album". Jedna je založená na punkově střižených kytarách a siláckém projevu Pelleho Almqvista, druhá rovná se neptunovsky basová poloha "T.H.E.H.I.V.E.S".

Ta první, bílá stránka desky vlastně ničím nepřekvapí. Jsou to stále stejní rozjetí Hives. Drnčivé kytary, které naživo i ve studiu roztáčí Howlin' Pelle. Jediný rozdíl oproti předešlým albům je snad jen v čistotě zvuku, kterou definitivně přeřízli pupeční šňůru, jež je pojila s teplými útrobami garáže. Bílá strana se naplno rozjíždí v klasicky střižených "Hey Little World" nebo "Tick Tick Boom".

Černá strana alba hraje trochu vedlejší, přesto stále důležitou roli. Absolutně nezvyklá poloha podbarvená basy a dokonale se prolínajícími vokály v pozadí. "Well All Right" je asi nejlepší píseň celé desky. Bezstarostná, dokonale vyjádřená fotografií na bookletu. K černé straně patří také "A Stroll Through Hive Manor Corridors", která je jedinou instrumentálkou na albu. Krátký, lehce dekadentní výlet do Hiveovy duše.

Černá i bílá strana k sobě vcelku dobře pasují. Prvních třicet minut je to výborný mejdan, při kterém máte šanci si nejen pořádně vyvětrat hlavu, ale také se napít. Jo, tak nějak všechno, co by měl mejdan mít. Jenže mu trošku chybí umění včas odejít. Pořád se to protahuje a už je to trochu moc. Tak o patnáct minut víc, než hlava dokáže snést. Tím nechci říct, že by poslední čtvrt hodiny alba bylo nějak výrazně horších. Každá ze skladeb od desítky dál je zábavná, když si je člověk pustí jednu po druhé, ale naráz se zbytkem nahrávky je to prostě moc.