Nadpis článku aspiruje na nežádoucí titul "široce rozšířené klišé". Přemýšliví čtenáři si však čas od času uvědomí jeho pravdivost. Jakkoli tenhle výrok sám o sobě relativizuje vlastní smysl hudební publicistiky, je potřeba mu přiřknout pravdivost a držet se ho. Proč?
© radio.cz Výrok o tom, že objektivní kritika jako taková neexistuje, nebo že přesněji ani existovat nemůže (nemá), je potřeba rozebrat. Určitě je to nutné pro jeho počáteční vágnost: ta je daná tím, že se na pravdivosti takového tvrzení jistě všichni neshodneme (kdyby ano, vznikla by smrtící nuda.) Výstupem rozboru pak budou právě dvě (víceméně, je to filosofie) přínosná stanoviska.
První bude toto: objektivní kritika, jak ji obvykle vnímáme, nejenže nemůže existovat, ona ani není žádoucí! Pokud totiž objektivní kritiku vnímáme jako hodnocení založené na absolutním rozhledu a odstupu, dosaženého jakoby pasivním pozorováním, nemůžeme o ni žádným způsobem stát. Z jednoduchého důvodu: i kdyby hypoteticky takovýto postup byl možný, ústil by nutně pouze v naprosto odosobněný popis. Takováto "kritika" se může jevit příjemně korektní a technická, přesto však trvám na jejím odmítání. Důvody jsou opět nasnadě.
Když před sebe na stůl položím zelenou krychli o určitých rozměrech, a budu ji pouze pozorovat zrakem, mohu se dopídit určitého poznání. Pravděpodobně si všimnu její barvy a rozměrů (překvapivé, uznávám). Na základě tohoto ji můžu popsat bezpochyby: mohu říci, jakou má barvu, jaké je velikosti. To však není hodnocení, kritika. Objektivní kritika nepřipouští žádné "vnitřní", tedy duševní relace mezi objektem a hodnotitelem. Co však musím udělat, abych kriticky posoudil, jak moc je tahle krychle dobrá na to, abych si s ní začal hrát? Musím nechat objekt určitým způsobem působit na své nitro, ducha, aby evokoval posouzení krychle. Zjevnější příklad poskytuje hrnek s čerstvě uvařenou kávou, která vyluzuje líbeznou vůni: posouzení její vůně už ani náhodou nemůže být předmětem objektivní kritiky, protože naprosto neuchopitelná smyslová věc (vůně) okamžitě evokuje duševní proces, a tedy se dostáváme opět k vnitřní relaci mezi hodnotitelem a hodnoceným.
Hudební produkci nelze zaměňovat za zmíněnou krychli ani za bližší příklad hrnku s kávou. Je ještě komplexnější. To, co zprostředkovává sluch jako smysl, který hudbu uchopuje, jsou pouhé prostředky k zasažení ducha hudbou. Nic víc. A toto musí platit za všech okolností, hudba neatakující ducha vůbec nemá právo zvát se hudbou. Proč jsou
Joy Division tak skvělí, když některé jejich tracky (třeba naživo zachycená "Love Will Tear Us Apart" na sběratelské edici "Closer") technicky oscilují na hraně poslouchatelnosti? Protože ducha atakují bez milosti a rozpaků. Objektivní kritika ale řekne, že
"zvuk je velmi špatný, rytmus relativně uspěchaný, zpěvák má malý rozsah hlasu." Záživné asi jako
Chinaski.
Druhým výstupem rozebrání pojmu objektivní kritiky je pak důkaz její vlastní neexistence, nebo přinejmenším krátkozrakosti tohoto způsobu uvažování. Jestliže chci něco posuzovat jako předmět, pak sám jsem působitelem pozorování a hodnocení. Role jsou dány, neexistuje žádná interakce. Pokud by existovala, znamenalo by to nutně, že předmět už není tak docela předmětem pozorování (pasivním a nudným, jako je celá objektivní kritika), nýbrž že je zároveň působitelem nějakého dění. Opravdu to tak nefunguje? Pokud se rozpláčete (na což máte zcela legitimní právo) u songu "Kozmic Blues" od mojí osobní favoritky
Janis Joplin, nevěřím tomu, že jste se tak rozhodli na základě zaujatého, téměř vědeckého zkoumání hudební skladby jako objektu. Takhle hudba nefunguje a ani nemá. Bůh nás chraň před bezduchou technickou masturbací: jak hudební, tak kritickou.
-
jednoduseji (jarecek, 12.12.2007 10:46) Reagovat
autor si na tematku zjevne mirne uletel, ale proti gustu zadny disputat :) samozrejme souhlasim, jen to vidim ponekud jednoduseji. z hlediska stylistiky je kritika jako zanr subjektivni (jeho zjednodusenou formou je recenze). toliko zni prosta klasifikace/definice. tecka :)
jo a dodelejte, prosim, do formu na komentare moznost vlozit webovou stranku. at si tam muzu hazet odkaz na lastkovej profil :) aby ostatni vedeli, s jakym posukem maji tu cest :)
-
re (sajgou, 12.12.2007 11:46) Reagovat
Souhlasim s tim, ze kritika je subjektivni (a prave to ji cini zajimavou), uz jen proto, ze je zalozena na interpretaci. Na druhou stranu je ale treba uznat, ze existuje i urcita "objektivni" umelecka kvalita - napr. nejaka dila mi mnoho nerikaji, nejsou ma krevni skupina, ale jsou napr. soucasti kanonu ci uznavam, ze svou uroven ci umeleckou narocnost maji, ac me neoslovuji. A kritik by mel byt dostatecne vzdelany a erudovany, aby poznal umeni, byt se mu treba subjektivne nelibi, jinak hrozi, ze sklouzne k "dojmologii". Napr. mne osobne se nikdy nelibila Nirvana, ale uznavam, ze urcitou umeleckou narocnost ma, a nikdy bych ji nedal treba 2/10, jak to tady nekdy v podobnych pripadech je (viz Benjamin Slavik apod.). Na druhou stranu tim kritik vyjadruje svuj - byt radikalni - nazor, coz je jiste taky v poradku, navic je zajimavejsi provokativni recenze za 2/10 nez nudna za 7/10. No proste je to slozity:)
-
Re: re (strame, 12.12.2007 15:53) Reagovat
souhlas, pekny, ale nebavili jsme se o tom už náhodou ve školce? :-)
-
objektivní vkus? (Daan, 12.12.2007 14:10) Reagovat
objektivní kritika neexistuje, protože neexistuje objektivně dobrý vkus. vnímání hudby záleží na mnoha aspektech psychiky konkrétního člověka, u každého je toto vnímání jiné, protože vkus každého se utvářel v rozdílných podmínkách. někdo například vyrostl v rodině klasických muzikantů a pro něj všechno kromě vážné hudby je hluk, prostě protože není schopný vnímat jinou hudbu. někdo jiný vyrostl v rodině punkáčů a ten hledá v hudbě nové zvuky, proto poslouchá třeba Merzbowův noise)). dále například zarytý posluchač folkloru je k téhle hudbě přitahován, protože má rád dějiny, někdo poslouchá hip-hop, protože se mu líbí skejťácký hadry a videoklipy, někdo poslouchá emo, protože to poslouchají jeho kámoši, někdo poslouchá neoklassiku, protože vyrůstal na literatuře romantismu, nějaký temný pesimista poslouchá dark ambient, naopak optimista toho není schopnej a poslouchá furt ska jenom protože je veselé. a tak dál. samozřejmě, v těchto příkladech HODNĚ ZVELIČUJI, jsou to jen příklady. na naši psychiku a vnímání hudby působí nespočet vlivů, které si ani neuvědomujeme. každé hodnocení hudby je nutně subjektivní.
-
2 autor (strame, 12.12.2007 15:51) Reagovat
ty voe, tak teds objevil ameriku ... ale no co, MS byl ve vsem tak trochu pozadu ;)