Autoři, kteří se podílejí na seriálu We Love 90s, jsou z různých koutů. Někteří patří mezi kmenové redaktory musicserveru, jiní platí za známá jména českého publicistického internetu, najdete mezi nimi také profesionální novináře z prestižních periodik.
Honza Balušek (29)
© Archív Hudební fanoušek jsem byl odjakživa, na základce i gymplu jsem založil třídní časopis, tudíž časem se to obojí spojilo. První kontakt s psaním o hudbě na internet přišel koncem roku 1998, kdy jsem pro Novinky.cz začal psát každotýdenní hudební magazín Tón (poté, co jsem se začal naplno věnovat musicserveru, ho po mně převzal Honza Dědek a po něm Karel Veselý). Něco málo jsem napsal i pro českou verzi časopisu Rolling Stone, ale hlavně jsem už téměř sedm let šéfredaktorem a spolumajitelem musicserveru. Stejně jako většina ostatních ho mám jako koníčka.
Bourek (27)
© Archív Pokud se ptáte, co dělám teď, odpověď není jednoduchá. Takže: Unabomber, GroundZero, multitasking superhero (to znamená
Silver Rocket,
Hype, Tamizdat,
Radio 1,
Živel, ex-Emems,
Sporto a pár dalších věcí). Co jsem dělal v devadesátých letech? Chodil jsem za školu kvůli punkrocku. Hlavně... No a tajné lásky z devadesátých let? To byla Radka z Jižňáku, se kterou jsme si to vyjasnili pozdě, což se ukázalo jako nejlepší řešení pro oba. Všechno, co mám, mám v kapsách.
Miroslav Böhm (26)
© archív Svobodný 26letý VŠ (185/ 82,5/ 60-90-60), kulturně založený, sympatický, vtipný nekuřák a nepraktický snílek hledající smysl života. V devadesátých letech jsem ujížděl na znělce k "Pobřežní hlídce", koukal do výstřihu učitelce angličtiny (ne, nejsem sexista, to ta puberta...), čutal mičudu za desátý nejprestižnější mládežnický fotbalový klub v Havířově a trénoval před zrcadlem
cool pózy podle fotek Liama Gallaghera z
Oasis. V současné době mám nejdelší vlasy z pánské části redakce musicserveru (s výkrokem proti heslu
Dlouhé vlasy, krátký rozum) a již několik let píšu nejlepší tuzemský šuplíkový blog, jehož obsah jednou rozhodně bude na adrese
www.mybigmouse.com.
Vít Čondák (31)
© Archív Pracuju jako počítačový technik, pořád poslouchám hudbu a občas o ní něco píšu - převážně na blog
postcrap.blogspot.com. Celá devadesátá léta jsem se snažil vyrábět počítačové hry (viz
eriador.wz.cz). Taky jsem většinu času studoval informatiku, poslouchal hudbu, vyráběl počítačové pazvuky, hrál fotbal, psal dlouhé emaily o všem možném a tak podobně. Tajné lásky z 90. let: napovědět by snad mohl tenhle seznam (v životopisném pořadí) -
Pet Shop Boys,
Depeche Mode,
EMF,
Oceán,
New Order,
Björk,
Lamb,
EOST,
Apollo 440,
Tata Bojs a mnoho dalších.
Jana Kománková (33)
© Archív Pracuju v časáku
Report coby šéfredaktorka, ale pořád si to spousta lidí plete s Rock&Popem, kde jsem v sedmnácti začínala a byla tam přes devět let. Co si lidi zaplaťpánbů nepletou, je
Radio 1, kde se vyskytuju od roku 1993 a který mě za těch čtrnáct let ještě nepřestalo bavit ani na chvíli. Jinak psávám do Reflexu (na kterej poslední dobou nemám moc času, protože v Reportu je fakt hodně práce), občas se mihnu v TV.
V 90. letech jsem poslouchala nezávislé kytarovky a pak stále víc taneční hudbu, na které mě bavila ta revolučnost (dodnes mi někteří vyčítají, že jsem ji zradila, když třeba v R1 hraju i jiné věci - ale copak největší zrada není to, jak je většina tý klasický DANCE scény fádní? Zajímavější se mi zdají fúze a divnosti, ne to, co se hraje na party).
Novinářkou jsem chtěla být od dětství, takže si na pracovní život nestěžuju, spíš jsem čekala, že to půjde pomaleji (ovlivněná beletristickým popisováním téhle profese domnívala jsem se, že budu nejdřív nosit redaktorům pět let svačiny a pak si budu smět napsat něco ze soudní síně). Fakt je, že když si člověk splní svoje největší pracovní sny někdy ve dvaceti, má trochu problém, kudy dál. Ale v muzice se naštěstí pořád něco děje a média se mění den co den, takže ustrnout jaksi z principu nejde. Kromě toho člověka pořád překvapují reakce čtenářů a posluchačů - bizarní líbesbrífy, respektive líbesmejly, které občas dostávám, bych nevymyslela.
Netuším, jestli moje profese má ještě nějakou zářnou budoucnost: role hudební žurnalistiky se se všemi těmi změnami značně umenšuje a skoro každý, kdo se jí ještě věnuje, ji má jako vedlejšák či rovnou hobby. Nezbývá, než si to užít, jako by tohle měly být poslední dny - třeba jsou, hehe.
Karel Veselý (31)
© Archív Devadesátá léta jsem studoval na střední a následně vysoké škole. Teď se živím jako hudební publicista, psát jsem začal v roce 2001 na Novinky.cz. Aktuálně spolupracuji s musicserver.cz, přílohou Reflexu Ex, rádiem Wave, časopisy HisVoice, A2 a Report, pro které pokrývám dění na scéně urban music, současné klubové hudbě, alternativní rocku a po zákoutích moderní hudební avantgardy a hudební teorie. Více najdete na blogu
www.karlmuzziklab.blogspot.com, jehož zvukovou podobu připravuju pro Rádio Akropolis.