© facebook interpreta
Pavel Novák: Ricky Martin - MTV Unplugged (2006)První latinskoamerickou umělkyní, které se podařilo vstoupit do říše unplugged koncertů pod záštitou MTV, byla Shakira. Tehdy ještě zpívala pouze španělsky. O několik let později udělal stejný krok Ricky Martin, jen s tím rozdílem, že po úspěšné kariéře v angličtině se rozhodl pro svůj unplugged koncert vybrat největší španělské hity. A udělal jenom dobře. Většina zařazených skladeb pochází z poloviny devadesátých let. Nechybí mezi nimi jedinečné balady "Fuego De Noche, Nieve De Día", "Volverás", zároveň dojde i na známé taneční hity "María", "La Bomba". Jednou z novinek je duet "Tu Recuerdo" se zpěvačkou Mari ze španělské kapely Chambao, ve kterém zároveň hostuje i její autor Tommy Torres, který Rickymu mimo jiné produkoval jeho poslední španělskou desku "Almas Del Silencio". A i když ve svých známých hitech Ricky nepůsobí jako kdovíjaký zpěvák, na základě této desky se mu jeho znamenitý hlas nedá upřít.
Nejlepší skladba: "Tu Recuerdo"
Luboš Kreč: Cypress Hill - Stoned Raiders (2001)Věřte mi, že nejsem zavilý fanoušek hip hopu. V podstatě mu ani moc nerozumím, byť si nějakou tu rapovou desku čas od času poslechnu. Se Cypress Hill (a částečně i s Beastie Boys) se to u mě ale má jinak. Nemám celou jejich diskografii, leč pár desek ano. A ty se mi líbí až až. Speciálně "Stoned Raiders" je výtečná. Album odpálí záhrobní pohuleníčko a pak už se pěkně střídá ostrý rap-metal s vykouřenou pohodou, kterou umějí jen Cypress Hill. Asi málokdo umí podat zdánlivě depresivní verš "Memories they hunt me, they follow me, till the day I die," s noblesou salónních povalečů, až nabudete oprávněného dojmu, že vypravěč se šklebí do zrcadla a básní sjetej, jak zákon káže. Ale přitom ze "Stoned Raiders" nečpí na hony jen nezaměnitelné konopné aroma, ale také spousta dobrých hudebních nápadů a melodií. Není to přelom v hip hopu, a muzice obecně už vůbec, ale výtečná kombinace rocku s rapem definitivně.
Nejlepší skladby: "Trouble", "Psychedelic Vision"
Milan Slezák a Jan Šída: Milan Hlavsa - Šílenství (1999)Na konci devadesátých let bylo zajímavé sledovat, jak se Milan 'Mejla' Hlavsa, jedna z legend domácího undergroundu, díky spolupráci s ex-oceánským Dušanem Vozárym hudebně sbližoval s elektronikou. Tohle album může být bráno jako reprezentativní výsledek vzájemného prolínání Mejlovy baskytary a zpěvu, Vozáryho kláves a samplů a hostujících kytaristů. Výsledek vcelku nad očekávání celistvý a působivý. Nahrávka si uchovala specifickou Hlavsovu garážovou temnotu a samply ji zase posunuly do současnějších zvukových poloh. Opomenout nelze ani texty povětšinou z pera J. H. Krchovského (své kousky tu má i Hlavsa). Ať už je to svérázně tajemná "Kapky krve", hitová "Kouzla a čáry" nebo v podstatě plastikovská "Moc jsem si neužil", elektronika jim dodala šťávu a přitom nesetřela Hlavsův charakteristický skladatelský rukopis.
Nejlepší skladby: "Šílenství", "Půlnoc"
Michal Koch: The Beatles - Abbey Road (1969)Pokud jste snad četli komentovanou diskografii liverpoolské čtyřky, víte, že tohle album je podle mě nejlepší, jaké The Beatles nahráli. A nejen to, "Abbey Road" považuji za vůbec nejlepší desku, jaká kdy byla nahrána. A nechoďte na mě s objektivitou, s nemožností srovnávat různé doby nebo různé žánry a já nevím s čím vším ještě. Odhoďte předsudky o starobě, komerční provařenosti a jakékoliv další, které jen můžete mít, a zkuste si v klidu tyhle melodické a aranžérské orgie poslechnout. Možná se potom, až jednou navštívíte Londýn, půjdete jako já na ten přechod podívat. Je to celkem bezpečné, je s absolutní předností chodců. Takhle zakončili The Beatles svoji společnou nahrávací kariéru: "And in the end / The love you take / Is equal to the love you make".
Nejlepší skladby: "Come Together", "Oh! Darling", "Here Comes The Sun", "Golden Slumbers / Carry That Weight / The End"
Radek Hendrych: Miles Davis - Bitches Brew (1969)Disharmonická revoluce? Asi. Jo. Možná je to jen zdání. Po X posleších tohohle alba fakt netuším. Nejen co si myslet. Netuším, jak je "Bitches Brew" myšleno, co má být smyslem, obsahem. Vidím hloubku, ano! Však: toto není legrace. Milesův experiment přesahuje hranice doteď, jakkoli je skoro čtyřicet let starej. Přivlastňovat to všechno jemu by byla chyba, Corea, DeJohnette, McLaughlin odvádí svou nezastupitelnou práci. To album: fragmenty toho, co známe pod pojmem skladba, nebo tedy písnička, se zjevují při soustředěném zaposlouchání se. Nejedná se o hudbu v konvenčím významu tohoto slova. Sice na první poslech tak nedráždí, jako třeba noise, ovšem má s tímto stylem leccos společného. Třeba rozpuštění kompozice do zcela tekutých, nekonzistentních tvarů, které už ze své podstaty jsou prakticky neuchopitelné. "Bitches Brew" je psychedeličtější než půlka psychedelických rockových projektů ze sladkejch šedesátek. Těžko říct, na čem kluci tehdá jeli, ovšem šlape jim to neuvěřitelně, ale vlastně taky uvěřitelně, protože to, co nám cpou do hlav, jim věříme, že ano. Vizuální asociace jsou silné: při poslechu se nejde zbavit pomyšlení na Milesovu růžovou košili, kterou v té době nosil při živém hraní s "Bitches Brew" nosil. Při zavření očí se zjevuje jako démon, malující touto barvou vše, agresivně a tak, že možnost uniknutí se nepřipouští. Děsivá hlubina nevědomí, kterou pomocí mistrně zvládnuté volné až paralelní kompozice Miles&kluci před námi vykreslují, je tak všeobestírající, nekonečná ve své hloubce a nesmírná(vesmírná), že z toho mrazí.