Petea Dohertyho bezpochyby znají i čtenářky Blesku, aniž by od něj slyšely byť jedinou notu. Zato ho bezpochyby viděly na obrázcích s modelkou Kate Moss nebo se stříkačkou zabodnutou v ruce. Ale i přes hodně nevšední osobní život je Pete především hudebníkem. Jeho kapela Babyshambles dostala v hlavní recenzi nové desky od Benjamina Slavíka devítku, současně se stala na musicserveru také albem týdne. A tak jsme ji podrobili důkladnějšímu rozboru, výsledkem makrorecenze je pěkné dvaasedmdesátiprocentní hodnocení.

---

Honza Průša - Překvapení roku (9/10)
Vztah ke kapele: Na debutu nebyli tak dobří, aby mi stálo za to pídit se po b-stranách singlů.

The Libertines mě docela bavili, Babyshambles ale už tolik ne a všechny ty bulvární zprávy kolem Petea Dohertyho mě vlastně obtěžovaly a nudily. Čekal jsem, že spadne na zem stejně rychle, jako z ní vzlétl do nebes, a vlastně jsem ani původně nechtěl "Shotter's Nation" slyšet. Jenže tu byly vesměs pochvalné recenze, a tak jsem to nakonec zkusil. A překvapení roku bylo na světě. Doherty je zpátky, a to v nebývalé formě. Jako by se najednou vrátila hudba, na níž člověk vyrůstal... Znáte to: už při prvním poslechu desky si notujete spolu s ním a nadšeně podupáváte do rytmu. A je jedno, zda vám muzika asociuje Beatles s Dylanem nebo třeba Lou Reeda. Důležité je, že si poslech od začátku do konce užíváte po svém a neřešíte, zda je to tím, že se Doherty naučil zpívat, nebo tím, že je Patrick Walden lepší kytarista než Mick Whitnall. A ještě jedna věc se kapele povedla - donutila mě oprášit jejich debut a zkusit to s ním po dvou letech ještě jednou. Přece ten, kdo vydá album jako "Shotter's Nation", nemůže dělat špatné desky.

Miroslav Böhm - Sex, drogy a rokenrol. Bez drog... a bez sexu. (8/10)
Vztah ke kapele: The Libs 4eva, Carl rulez, Pete fokin' rulez!! Debutovka "Down In Albion" přinesla indie-píseň desetiletí (ano, "Fuck Forever"), ale jinak spíše houšť než větší kapky.

Vzpomínám na to, že po rozpadu The Libertines někteří fanoušci přišli s tím, že teď vlastně nebudou mít jednu super kapelu, ale hned dvě. Že jak Carl Barât, tak Pete Doherty navážou na kvalitu obou desek The Libs a všechno bude jako v pohádce. Nebylo tomu tak. Potvrdilo se, že Carl je onen rozumný "hitmejkr" a že Pete je ten zlý chlapec, který všemu dodá neuvěřitelný náboj a pořádný kus empatie. Ze souboje debutů vyšel logicky Carl vítězně, ale "Shotter's Nation" je více než jen hozenou rukavicí. Na dvojce jako by Pete pochopil, že pouze špína londýnských příměstských ulic nestačí. Že Carl jako hromosvod nebyl tak úplně špatný nápad... Z písniček je najednou cítit plán a řád, Doherty opravdu zpívá, kytary ladí (dolaďovalo se snad i mezi jednotlivými "tejky") - prostě profi přístup. Babyshambles dokonce flirtují s něčím, o čem zřejmě slyšeli v nějakém televizním rozhovoru s Bonem, a sice s produkcí. Přesto se ale z písniček neztratila probleskující energie a to zvláštní mrazení v zádech, které vám dává jasně najevo, že posloucháte něco výjimečného. Prostě sex, drogy a rokenrol, ale bez drog a bez sexu. To obojí zůstalo před dveřmi studia. Nebo alespoň před dveřmi jeho nahrávací části... Zatímco "Down In Albion" jste mohli spíš prožívat než poslouchat, "Shotter's Nation" je jeho vylepšeným odleskem. Hodně dobře se poslouchá, ale prožít ho stále ještě není nuda.

Radek Hendrych - Trochu víc než málo (7/10)
Vztah ke kapele: Co se týče Babyshambles, jsem nepopsaná deska. S touto kapelou nemám pražádné zkušenosti.

"Shotter's Nation" není zlé album. Mně se líbí, jenže to je pekelně málo. Taková charakteristika je možná dobrá tak proto, aby deska zapadla mezi gigabajty dalších v temných zákoutích disku. A popravdě, tento osud aktuálnímu počinu Babyshambles předpovídám. Důvodů je několik. Tím hlavním je nepříliš velká přidaná hodnota. Ve dvanácti skladbách Britové servírují solidní podklad k trsání, ovšem postavený na nepříliš osobitém základu. Jistě, je doba vykrádání, jenže někteří umějí líp (Interpol, Kasabian) a někteří hůř. Babyshambles patří do druhé sorty. Ačkoli je "Shotter's Nation" řemeslně zvládnuté velmi dobře, postrádá záchytný bod, díky němuž uvízne v paměti. Deska je to tuze popová, líbivostní index je velmi vysoký. Originality poskrovnu. Skutečně kvitovat lze snad jen oproti průměru o něco prodloužený historický exkurs v "There She Goes". Při poslechu snad stokrát přišlo na mysl srovnání se mnou nedávno recenzovanými This Year's Model. Obě kapely jsou stigmatizovány lpěním na hudebním britství, Babyshambles přesto snesitelněji. Neradujte se předčasně. Co je na téhle kapele líbivé, se nelíbí dostatečně ("UnBiloTitled"), co má být urvané ze řetězu, je urvané málo ("Side Of The Road"). Chybí občasné dupnutí na rychlost, Dohertyho pěvecký výkon pokulhává, nejen co se týče techniky (tu ostatně vzal čert...), ale i co se týče schopnosti zaujmout (vybočuje "Crumb Beggining Baghead"). Dobrá deska, ovšem bez dalších ambicí. Jdu si pustit Joy Division.

Michal Koch - Další šikovné opisování (6/10)
Vztah ke kapele: První setkání s jakýmkoliv dítkem páně Dohertyho.

Přiznávám, že do tohoto makra jsem se přihlásil v první řadě díky pojmenování, které kolega Benjamin Slavík zvolil pro svoji recenzi - představa, kterak si to rozdává Dylan s Beatles, mě pochopitelně nemohla nechat chladným. Jaké bylo moje překvapení, a možná by bylo na místě říci spíše zklamání, když jsem zjistil, že mám co do činění s další dobrou kytarovkou. Nemyslím to vůbec nijak zle, ta deska opravdu není špatná. Jenže já se těšil na objevnou fúzi letitých stylů a postupů, jakýsi mix toho nejlepšího, co za léta v rockové (případně folkové) muzice vzniklo, jehož výsledkem bude cosi když ne novátorského, tak alespoň překvapivého. Něco, co dávné vzory ze šedesátých a sedmdesátých let, ale i ty mladší z let devadesátých, představí v nových souvislostech. Dočkal jsem se ale jen dalšího šikovného opisování. Ano, jistě, slyším ozvěny The Doors, The Clash, Sex Pistols, Pulp, ba i na slibované Beatles s Bobem Dylanem dojde, ale vlastní invenci Babyshambles trošku postrádají. Paradoxně jsou tak nejzajímavější žánrové odskoky jako závěrečná folkovka "Lost Art Of Murder" a zejména najazzlá "There She Goes". Zbytek je dobrý. Jenom dobrý.

Kateřina Červenková - Znám i poetičtější narkomany (6/10)
Vztah ke kapele: Babyshambles takřka neznám, tohle je moje první shledání s jejich tvorbou.

Někteří moji kolegové mají ve zvyku považovat mé oblíbené kapely za přeceňované a vyzdvihovat party, jako jsou právě Babyshambles. Haha. Zvědavost je mrcha a když je příležitost, chytím ji za pačesy. Opravdu pečlivě jsem se tedy snažila nalézt to neurvalé kouzlo, kterým hudba téhle kapely prý disponuje. Marně (jaké to překvapení). Na oplátku tak mohu oněm kolegům vzkázat, že Babyshambles jsou mnohem lepší podklad pro nálepku přeceňované kapely než třeba moji Zeppoši. Ale konec s tím uštěpačným osobním účtováním. Babyshambles takřka neznám, nemají mi co říct, mě totiž žádnou syrovou poetikou neoslovili. Čekala jsem svůdnou přidrzlost, špinavou hru a drogový opar. Našla jsem ale pouze ukňouraný a lascivní rock'n'roll se zamazanými tvářemi. Podbízivé melodie, občas posun v čase ani koketní ležérnost mi ke štěstí nestačí. A že mají ostrý jazýček? Hm, znám i poetičtější narkomany. Neobměkčí mě ani působivá citovka "Lost Art Of Murder" nebo celkem sexy "Deft Left Hand" (já vím, zas ta moje nostalgie). Lepší momenty, které se na desce opravdu najdou, stejně většinou zazdí Dohertyho značně limitovaný, znuděně floutkovský (aneb zoufalec tvrdě "nad věcí") zpěv. Zpěv? Ale jo. Překvapil mě sentimentální a melancholický zvuk, který se táhne celou deskou. Snová pomatenost, která se snaží podmanit si smysly. Podstatně přitažlivější jsou ale abstraktnější a vzletné psycho pasáže. Aleluja, aspoň tady ty drogy pomohly. Vlastně to není tak zlý, jen prostě mnohem obyčejnější a přízemnější, než se říká. Průměr.

---

Album: Babyshambles - Shotter's Nation
Průměrné hodnocení: 7,2/10
Celkový čas: 43:10
Skladby: Carry On Up The Morning, Delivery, You Talk, UnBilo Titled, Side Of The Road, Crumb Begging Bahead, UnStookie Titled, French Dog Blues, There She Goes, Baddies Boogie, Deft Left Hand, Lost Art Of Murder