© nohavica.cz
podomní obchodník
šel ale nejde už
krev skápla na chodník
já jeho flétnu vzal
a zněla jako zvon
a byl v tom všechen žal
ten krásný dlouhý tón
a já jsem náhle věděl
ano - já jsem on
já jsem on Váš Darmoděj
vagabund osudů a lásek
jenž prochází všemi sny
ale dnům vyhýbá se
váš Darmoděj krásné zlo
jed mám pod jazykem
když prodávám po domech
jehly se slovníkem Kdož jsi bez viny, hoď kamenem. Také jsem ve svém životě udělal věci, na které nejsem hrdý, a v mnohých jsem velmi rád, že jsem došel odpuštění. Nakonec jediným spravedlivým soudcem je naše svědomí (a karma, podotkl by třeba hinduista). Jak víme z několika málo dochovaných stránek spisu, který tajná policie na Nohavicu vedla, údajně sdělil agent Mirek StB několik "zásadních" informací, například že Karel Kryl není spokojený ve Svobodné Evropě nebo že má Pavel Kohout ve Vídni velký byt a v něm spoustu obrazů. Sám Jaromír se pak vyjádřil, že na přímý dotaz vypověděl o existenci petice za propuštění Václava Havla a kdo ji podepsal. Tedy pravděpodobně nic, co by StB dávno nevěděla, pokud věříme tomu málu dochovaných materiálů a Nohavicových vyjádření na toto téma. Písničkář měl ale také třeba matku v nemocnici a bylo mu jasně naznačeno, že nepřiveze-li z Vídně nějaké informace, mohla by být předvedena k výslechu. Zapeklitá věc. Jak se s tím dokázal vyrovnat? Ráno mě probouzí tma sahám si na zápěstí
zda mi to ještě tluče zdali mám ještě štěstí
nebo je po mně a já mám voskované boty
ráno co ráno stejné probuzení do nicoty
...
Co bylo kdysi včera je jako nebylo by
káva je vypita a není žádná do zásoby
věci co nechceš ať se stanou ty se stejně stanou
a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou
máslo bych zrušil
© www.hutka.cz
co budeš žádat
vidět to co jiní nevidí tě naučím
a slova k slovům v písně skládat
Co za to žádáš? ptal jsem se ptal
jsem jen nuzný tvor
a havran v rohu zakrákal
Never more Na dlani zaschlou kapku krve mám
a tma je v sále
když přijdou lijáky tak bolí ten šrám
a ono podívej se z okna - prší stále
nešťastně šťastný v půlce života
kymácející se vor
a havran na rameni skřehotá
Never more Jaroslav Hutka vyčítá Nohavicovi, že vše veřejně dostatečně neosvětlil. Že prý na to mají jeho posluchači právo. Jeho posluchači mají právo na jeho písně, nikoliv na jeho soukromí. Zda jej odhalí a vystaví veřejné debatě, je jen a jen jeho věc. Pravdou je, že Jarkova upřímná zpověď by pravděpodobně pročistila vzduch, neboť svými písněmi a veřejným vystupováním dával lidem naději, která se však možná krčila pod dohlížejícím přísným okem StB. Klobouk dolů před již zmíněným Pavlem Kohoutem, který přesně toto dokázal ve svých autobiografických knihách "Z deníku kontrarevolucionáře" a "To byl můj život...??". I u něj sice v některých momentech přetrvává otázka věřte - nevěřte, ale všechny chyby a důvody, které ho k nim dovedly, v nich otevřeně přiznal a popsal. Při poslechu Hutkovy říkanky mám ale strach, abychom v (byť dobře míněném) honu na ty, co tlaku bolševického režimu podlehli, neztratili stopu těch, kteří tvořili jeho jádro. Ukázky pocházejí z písní "Darmoděj", "Mikymauz" a "Never more" Jaromíra Nohavici.