Punkery si člověk obvykle představuje jinak. Rockery taky. Ne jako dva týpky, kteří ze všeho nejvíc připomínají studenty techniky, kteří si spletli čas a dobu a místo v laboratoři sedí v rockovém klubu. "Hele, tady to je zvláštní, takové dekadentní," podivoval se bubeník amerických Against Me! Warren Oakes nad šedou výzdobou v salónku u Lucerna Music Baru. A přitom se tam hodil: celý v černém, drobného vzrůstu, mohutný vous. Podobně jako jeho kolega baskytarista Andrew Seward. Neúnavní cestovatelé z Floridy přijeli v polovině října do Prahy. Opět.

Když si člověk projde program vašeho turné, nevynecháte v podstatě žádné hlavní město v Evropě a v USA. Což takhle ale zavítat do nějaké dobrodružnější destinace, v níž, jak ostatně zpíváte na nové desce, by před vámi už nebyla Coca-Cola?

Warren: Já se obávám, jestli taková místa, kde není Coca-Cola, ještě vůbec existují. (smích)

Limonádu berme pouze jako symbol. Nemáte chuť podniknout šňůru do zemí, které nepatří do vyspělého, takzvaně západního světa?

Andrew: Nám by se to moc líbilo, ale není to jednoduché. V první řadě je to o tom, abys našel někoho, komu můžeš věřit a kdo bude schopen ti tam koncert zařídit.
Warren: Nám se nikdo takový zatím neozval. Ale vystupovali jsme třeba v Thajsku, což pro nás rozhodně tradiční místo není. A samozřejmě na nás občas přijdou lidé ze zemí, kde bychom moc nevěřili, že nás budou poslouchat.

Jako?

Warren: Když jsme hráli v Austrálii, na naši show dorazil chlápek ze Singapuru s tím, že přiletěl jen kvůli nám.
Andrew: Anebo nedávno ve Varšavě jsme měli fanouška, který kvůli koncertu cestoval dva dny z Ukrajiny. A také tam bylo několik Rusů.

V Rusku jste ještě nevystupovali?

Andrew: Ne, ale pracujeme na tom. Nejde to tak snadno, ale hodně nás to láká. Nechci, aby to vyznělo, že jsme znudění z Evropy, avšak strašně rádi bychom jeli hrát do Mexika, do Brazílie, ale všude je stejný problém s promotéry.

Ve střední Evropě nicméně vystupujete celkem často. Máte pocit, že je pořád jiná, anebo se zvláštnosti smývají a dnes už pro vás není mnoho rozdílů mezi Českem a třeba Belgií?

Andrew: Já to vnímám tak, že pořád je to tady jiné. Rozdíly budou vždycky. Co ale vnímáme, jsou změny, ke kterým tady dochází.
Warren: Ale nejen tady, mění se celá Evropa, jak roste Evropská unie.

Kolem proměn uspořádání EU, jednotné měny či nové euroústavy se vedou v Česku velké diskuze. Jak to vnímají pravidelní návštěvníci z USA, jako jsou Against Me!?

Warren: To se nedá jednoduše říct. Zvlášť, když pocházíš ze země, jejíž lidé jsou velmi ignorantští k tomu, co se děje jinde. Když máte ale euro a nejsou mezi státy hranice, snadněji se vám cestuje. Na druhou stranu v té záplavě hrozí, že ztratíte národní identitu. Všude je hodně imigrantů, což se řadě lidí nemusí líbit.
Andrew: V Americe se také ale vedou bouřlivé debaty o přistěhovalcích, protože v některých státech tvoří Mexičané až polovinu pracovní síly, ale konzervativci by rádi jejich příliv omezili. Problém je, že Amerika na přistěhovalcích vznikla, je to její tradice.

Města, do nichž přijíždíte, nemíváte moc času poznat. Skoro nikde nejste déle než jeden den. Není to trochu depresivní - hodně cestovat, ale nemít příležitost pořádně se projít?

Warren: To záleží. Třeba tady v Praze jsme měli skoro celé odpoledne, abychom se prošli po historickém centru a po Pražském hradě. Navíc jsme v Česku už dřív byli. To byl dobrý příklad. Někdy se to ale sejde tak, že nemáš vůbec na nic čas, akorát přijedeš, zahraješ a zase frčíš pryč. To je pak otravné. Třeba v Mnichově jsme hráli už minimálně třikrát, ale nikdy jsme to město neviděli. Samozřejmě, že nás to štve, jenže kdybychom všude měli strávit dva dny, nikdy bychom se nevrátili domů.
Andrew: My ale rozhodně nejsme jako některé jiné kapely, které přijedou do nového města a zůstanou celé odpoledne v autobusu, kde koukaj na televizi a hrajou hry na PC.

Když vyšla v létě vaše nová deska "New Wave", prohlásili jste, že bude lepší, když si ji lidé poslechnou odděleně od vaší starší tvorby. Projevilo se to už i na koncertech, že by začali chodit i návštěvníci, které jste dřív nevídali?

Warren: Myslím, že se to projevilo. Jestliže dřív na nás chodili takřka výhradně lidi kolem osmnácti dvaceti let, teď se to postupně rozšiřuje, takže na koncertech bývá víc jak mladších, tak starších diváků. Moje ideální představa je, že na show Against Me! přijde babička se svým malým vnukem. (smích) Každopádně jádro našich fans je pořád stejné, to se nemění.

Jenže tohle jádro vás kvůli novince dost kritizovalo, že prý jste se na "New Wave" nechali zlákat mainstreamem.

Andrew: Rozhodně nás tahle reakce nepřekvapila, protože nás kritizují furt. Teď je to mainstream, předtím zase že jsme šli k Fat Wreck Chords a vykašlali se na samovydávání...

To je pravda, vy byste už vlastně mohli být na nadávání fanoušků docela zvyklí.

Andrew: Je to tak. Ale mně to je fuk. Možná to zní sobecky, ale jediné, co mě zajímá, je, abych hrál muziku, která mě baví. A basta.
Warren: Mně to trochu připomíná, když přijde skupinka lidí do restaurace a objedná si těstoviny. Kdosi na ně v tu chvíli začne křičet, proč to dělají, že přece pizza je mnohem lepší. Jsou to všechno jen subjektivní pocity lidí. Ostatně, ať nám vyčítají, že jsme se zaprodali, ale já se jako bubeník dneska cítím mnohem jistější, jsem lepší, a pokud to někomu přijde jako chyba, je mi líto.

Novináři o Against Me! s oblibou píší, že to je politická skupina, což je dáno texty, které má na starosti váš frontman Tom Gabel. Máte ale i vy tak vyhraněné levičácké názory?

Warren: Texty jsou jeho starost, na druhou stranu my všichni jsme poměrně kritičtí k tomu, co se kolem nás děje. Rozhodně si nenecháme vnutit bez výhrad něčí verzi skutečnosti.
Andrew: Stali jsme se svědky tolika lží a pomluv, že ten udělal či řekl to nebo ono, že už ničemu nevěřím, dokud se o tom sám nepřesvědčím.

V písni "White People For Peace" si děláte legraci z protestsongů. Myslíte, že muzika už dnes, vlivem komercionalizace, ztratila svou možnost zásadně ovlivňovat dění ve společnosti?

Warren: Já bych nebyl tak pesimistický, myslím, že hudba nadále má vliv a své místo. Lidé o hudbě přemýšlí, baví se o ní s kamarády a rodinou, tím vším je v podstatě ovlivňuje, nutí je se nějak chovat. Každá písnička, kterou slyšíte v rádiu a brojí proti válce, se vám zahryzne do hlavy a vy, třeba nevědomky, tam to antiválečné téma máte.